22 Cdo 2318/2019 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2318/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2019 Spisová značka:22 Cdo 2318/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2318.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Příslušenství věci Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 121 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:8. 1. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 3869/19 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2318/2019-244 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně PUMAS, s.r.o., identifikační číslo osoby 26161761, se sídlem v Praze 10, Dykova 1156/19, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s., identifikační číslo osoby 24729035, se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 38/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, č. j. 27 Co 266/2018-208, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Kladně (“soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 17. 5. 2018, č. j. 23 C 38/2017-133, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí budovy trafostanice v rozsudku specifikované, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze (“odvolací soud”) rozsudkem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 27 Co 266/2018-208, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Proti rozsudku podala žalobkyně („dovolatelka”) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.”). Má za to, že dovolání závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. je rozhodována rozdílně; blíže toto tvrzení nijak nevymezuje. Dále tvrdí, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015, a rozsudkem ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné, a proto k nim dovolací soud nepřihlédl) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně teprve řádné vymezení přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Proto dovolací soud zkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm jako důvod přípustnosti konkrétně vymezených. Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Podstata věci je v tomto: Spor byl o vlastnictví budovy trafostanice, která se nachází v oploceném areálu žalobkyně. Ta vlastnické právo opírala o tvrzení, že trafostanice byla příslušenstvím pivovaru, patřícího jejímu předchůdci – E. U., který byl jejím dalším předchůdcům vydán v restituci rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 1. 1995, č. j. 10 C 108/92-116, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. 4. 1996, č. j. 10 C 108/92-162, a opravného usnesení ze dne 17. 9. 1996, č. j. 10 C 108/92-183 (tam však tato budova nebyla výslovně uvedena). Žalovaná, která je „knihovní vlastnicí“ sporné budovy, pak tvrdila, že její předchůdkyně nabyla spornou budovu v privatizaci v roce 1993; v privatizačním projektu byla uvedena i sporná trafostanice. Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování, učinil tato skutková zjištění: K transformátoru je připojeno více odběrných míst. Stavební povolení ke stavbě trafostanice bylo 29. 6. 1946 vydáno vlastníku pivovaru E. U. s tím, že tato trafostanice „jest nezbytnou součástí provozu pivovaru“. Nicméně provoz trafostanice jako „provoz díla všeužitečného podniku“ byl povolen výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 27. 4. 1948 právnímu předchůdci žalované – Středočeským elektrárnám, n. p. Bylo sporné, kdo nabyl výstavbou vlastnické právo k budově trafostanice, neboť stavební povolení bylo vydáno jinému subjektu, než kolaudační rozhodnutí. Odvolací soud vyšel z toho, že kolaudační rozhodnutí bylo vydáno Středočeským elektrárnám, n. p., ještě před znárodněním pivovaru; žádost o jeho vydání pak podal národní podnik 5. 4. 1948, kdy ještě nedošlo „k faktickému znárodnění pivovaru“, neboť zákon č. 115/1948 Sb., podle kterého byl znárodněn, byl vyhlášen až 28. 4. 1948 (v rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 1. 1995, sp. zn. 10 C 108/92, kterým bylo vyhověno restituční žalobě, se uvádí, že k „faktickému znárodnění“ došlo v červnu 1949 a do té doby bylo vlastnické právo původních vlastníků zachováno). Odvolací soud konstatoval, že nebylo zjištěno, kdo budovu vystavěl a komu vzniklo vlastnické právo – měl však za prokázané, že stavbu budovy trafostanice dokončily Středočeské elektrárny, n. p., které ji také evidovaly jako věc ve svém vlastnictví. S poukazem na § 26 zákona č. 348/1919 Sb. nebyla elektrická vedení a jejich příslušenství, včetně zařízení transformačních a spojovacích, příslušenstvím nemovitostí, na nichž byla zřízena. Majetek právního předchůdce žalované se pak stal předmětem privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb.; naopak nebylo prokázáno, že by byla součástí majetku pivovaru vydanou v restituci předchůdcům žalobkyně (nebyla uvedena v rozsudku o restituci). Odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by trafostanice byla součástí majetku pivovaru v době jeho znárodnění, nebyla předmětem restituce majetku pivovaru a nebylo ani tvrzeno, že by se žalobkyně stala vlastníkem z jiného právního důvodu. Poté na základě dalších zjištění a úvah dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná se na základě privatizačního projektu, ve kterém byla trafostanice výslovně uvedena, chopila její držby v roce 1993 a že vlastnické právo k ní vydržela uplynutím desetileté vydržecí doby. K tomu dovolací soud dodává: Předmětem sporu byla otázka, zda budova je ve vlastnictví žalobkyně; na té leželo důkazní břemeno ohledně skutečností, zakládajících její vlastnické právo. Žalovaná se bránila tím, že vlastnicí je ona, nicméně šlo jen o obranu, její úspěch v řízení byl závislý buď na důkazu skutečností zakládající její vlastnictví, nebo na tom, že žalobkyně skutečnosti, od kterých dovozovala své vlastnické právo, neprokáže. „Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní d