22 Cdo 2370/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2370/2025-477 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce M. F., zastoupeného Mgr. Kateřinou Maternovou Švajcrovou, advokátkou se sídlem v Praze, Holečkova 332/5, proti žalované R. N. F., zastoupené Mgr. Vandou Beringerovou, advokátkou se sídlem v Praze, Čimická 1833/72a, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 258/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2025, č. j. 39 Co 432/2024-422, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 48 436,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Kateřiny Maternové Švajcrové. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2024, č. j. 22 C 258/2019-379, z věcí náležejících do společného jmění manželů (dále také jen „SJM“) přikázal do vlastnictví žalobce bytovou jednotku č. XY, nacházející se v budově č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY, se spoluvlastnickým podílem ve výši 1315/16286 na společných částech nemovitosti, v k. ú. XY, v ceně 12 360 000 Kč [výrok I písm. a)], nebytovou jednotku č. XY nacházející se v budově č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY, se spoluvlastnickým podílem ve výši 199/16286 na společných částech nemovitosti, v k. ú. XY, v ceně 1 860 000 Kč [výrok I písm. b)] – (obě jednotky dále též jen „předmětné nemovitosti“), obchodní podíl ve společnosti XY, s.r.o., v ceně 161 000 Kč [výrok I písm. c)] a pohledávka za společností XY, s.r.o. ze smlouvy o půjčce ve výši 1 255 555,96 Kč (výrok II). Ze závazků náležejících do SJM do výlučného vlastnictví žalobce přikázal závazek vůči České spořitelně, a.s., ze smlouvy o hypotečním úvěru č. XY ve výši 6 523 514,81 Kč (výrok III). Poté uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu 4 300 256 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VII). 2. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 3. 2025, č. j. 39 Co 432/2024-422, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III, V a VI potvrdil a ve výroku IV změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 4 378 459,73 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Zaprvé předložila otázku, zda jsou splněny zákonné podmínky k přikázání nemovitosti při vypořádání SJM účastníkovi, který v řízení neprokázal svoji solventnost. Řešení této otázky odvolacím soudem je podle dovolatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 a rozsudek sp. zn. 22 Cdo 3390/2022) i Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 494/03). Žalobce svoji solventnost měl prokázat nedostatečně, jestliže doložil pouze prostý e-mail údajně od svých rodičů. Zadruhé vymezila otázku, zda lze při stanovení výše ceny nemovitosti ve SJM pro účely jejich vypořádání vycházet ze znaleckého posudku, který byl vypracován před několika lety, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, např. rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2597/2010 či rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1205/2019. Při oceňování bytové jednotky č. XY a nebytové jednotky č. XY soudy podle žalované vycházely ze znaleckého posudku zpracovaného podle stavu ke dni 1. 3. 2023, pročež v době rozhodování odvolacího soudu byl předmětný posudek už starší dvou let. Zatřetí předložila otázku, zda soud aplikoval správně § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), pokud přiznal vnos manžela do SJM za situace, kdy učinění vnosu předcházelo opakované porušení zákona při získávání předmětných peněžních prostředků. Protiprávnost jednání žalobce shledala v přijetí daru v hotovosti v rozporu se zákonem č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, a nezaplacení daní z přijatého daru. Nesprávně měl odvolací soud otázku aplikace § 6 odst. 2 o. z. posoudit taktéž tehdy, pokud pozitivně zohlednil při vypořádání SJM péči manžela o nemovitost, kterou manžel vykonával v rámci protiprávního užívání nemovitosti. Konkrétně jeho protiprávní jednání spočívalo v užívání dané jednotky ke skladování zboží, tj. v rozporu s předpisy veřejného práva k jinému účelu, než k jakému byla zkolaudována. Zapáté namítla nesprávné právní posouzení otázky, zda je stanovení pariční lhůty v délce tří měsíců v souladu s § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Odkázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1942/2016) a uvedla, že v dané věci nebyl dán žádný důvod pro stanovení tak nepřiměřeně dlouhé lhůty k plnění. A konečně, zašesté, formulovala otázku, zda jsou splněny zákonné podmínky vypořádání SJM, pokud soud nerespektoval zásadu nejnižšího vypořádacího podílu, kterou měl odvolací soud posoudit v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesením sp. zn. 22 Cdo 2731/2006). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání nepovažuje za důvodné a přípustné. K jednotlivým otázkám doplnil, že vypořádací podíl ve lhůtě stanové odvolacím soudem žalované zaplatil, že vypořádání SJM není ani sankčním nástrojem daňové či trestní správy ani při něm soud nemá řešit stavebněprávní otázky a že zásada minimalizace vypořádacího podílu je pouze doporučující, nikoliv závazné pravidlo bez výjimky. Neztotožnil se ani s názorem dovolatelky o zastaralosti znaleckého posudku. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, příp. jako nedůvodné zamítl, a aby uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Dovolatelka předložila otázku, zda jsou splněny zákonné podmínky k přikázání nemovitosti při vypořádání SJM účastníkovi, který v řízení neprokázal svoji solventnost. 9. Tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť se na jejím posouzení napadené rozhodnutí nezakládá. Odvolací soud měl za prokázané, že žalobce je dostatečně solventní k zaplacení vypořádacího podílu žalované (viz bod 21 odůvodnění rozsudku). Žalovaná tak prostřednictvím předložené právní otázky nepřípustně zpochybňuje nalézacími soudy zjištěný skutkový stav věci. 10. Dovolací soud na tomto místě připomíná, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce, a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel [srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, (uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, (tato i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudn