22 Cdo 2562/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2562/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2021 Spisová značka:22 Cdo 2562/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2562.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ochrana vlastnictví Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 2. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2562/2021-325 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, proti žalovaným 1) P. B., narozenému XY bytem XY, a 2) D. B., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1/28, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 11 C 50/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2021, č. j. 14 Co 121/2019-283, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2021, č. j. 14 Co 121/2019-283, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 2. 2019, č. j. 11 C 50/2013-218, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je spoluvlastnicí v rozsahu ideálních 2/6 pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, zapsaného na LV č. XY pro k. ú. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrálním pracovištěm XY (dále jen „předmětná nemovitost“) – (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II–III). Soud prvního stupně z LV č. XY pro k. ú. XY zjistil, že je zapsáno vlastnické právo k předmětné nemovitosti pro každého z žalovaných o velikosti id. 1/12, pro P. L. o velikosti id. 1/6 a pro žalobkyni bez uvedení podílu. Dále soud prvního stupně vyšel z toho, že předmětná nemovitost byla podle odstupní smlouvy ze dne 21. 8. 1930 v rovnodílném spoluvlastnictví L. L. a G. L. V poznámce z roku 1944 bylo uvedeno, že na základě informačního listu Ústředního úřadu pro židovskou emigraci (vystěhovalectví) v Praze ze dne 22. 4. 1942 se předmětná nemovitost stala majetkovým právem Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu. Následně z archivních údajů o deportacích židovského obyvatelstva vyplynulo, že L. L. a G. L. byli 4. 4. 1942 deportováni do Terezína a dále 18. 4. 1942 do Rejowiec, kde zahynuli. V roce 1945 byla na veškerý majetek bývalého protektorátního vystěhovaleckého fondu zavedena národní správa a v roce 1948 bylo obnoveno vlastnictví k 1/2 majetku pro G. L. (osud druhé poloviny nemovitostí nebyl pro tuto věc podstatný). Po G. L. zdědili ideální polovinu předmětné nemovitosti P. L., K. L. a H. F., každý 1/3 z poloviny, tedy každý 1/6 k celku (odevzdací listina Okresního soudu v Kloboukách ze dne 6. 5. 1947). H. F. podle výjezdní doložky nalezené v Archivu bezpečnostních složek Ministerstva vnitra vycestovala 19. 9. 1970 za účelem sloučení rodiny do Německa. Byla matkou A. B., která podle usnesení soudu prvního stupně sp. zn. 41 D 779/2007 podíl na jedné šestině předmětné nemovitosti po své matce zdědila. Následně její podíl nabyli děděním žalovaní. Právní předchůdkyně žalovaných H. F. odešla z republiky v „době normalizace“ v roce 1970. V té době „nemohly osoby nakládat se svým majetkem způsobem, který by budil podezření z budoucí emigrace“. Samotné opuštění věci v takovém případě podle soudu prvního stupně neznamenalo, že tyto osoby měly úmysl se vlastnictví k věci vzdát. Důkaz v tomto směru nebyl předložen. Ani v Archivu bezpečnostních složek Ministerstva vnitra, kde byla nalezena výjezdní doložka, nebylo nalezeno renunciační prohlášení H. F. Pokud žalobce poukazoval na svou držbu předmětné nemovitosti, pak v tomto směru nebylo sporu. Nemovitost však stát držel jako jeden ze spoluvlastníků, nikoliv jako poctivý držitel celé věci. Nemohlo tak přicházet do úvahy ani mimořádné vydržení. Ostatním spoluvlastníkům tehdejší režim nedovolil jakkoliv se o svůj majetek na území republiky starat. Z listinných důkazů vyplynulo, že předmětná nemovitost byla majetkem židovské rodiny, jejíž členové byli za druhé světové války deportováni do vyhlazovacích táborů, kde také téměř všichni zahynuli. Majetek jim byl „výsměšně“ zabaven jakožto „emigrantům“. Po válce bylo obnoveno jejich vlastnictví a tak je tomu dosud, jak potvrdila shora uvedená dědická rozhodnutí. V dalším totalitním období, které nastalo krátce po válce, by pak podle tvrzení žalobce měli žalovaní (jejich předchůdci) přijít znovu o své vlastnictví, aniž by k jejich projevu vůle vlastnictví se vzdát, předložil jediný důkaz. Soud prvního stupně nevnímal požadavek žalobkyně ani jako nárok uplatněný v souladu s dobrými mravy. Skutečnost, že na předmětnou nemovitost nebyl uplatněn restituční nárok, nemůže mít na posouzení věci vliv. Žalovaní (jejich právní předchůdci) byli zapsanými vlastníky (spoluvlastníky) předmětné nemovitosti; uplatnění restitučního nároku by bylo v rozporu s logikou věci, když „veřejný rejstřík“ jejich vlastnictví potvrzoval. Z výše uvedených důvodů byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, č. j. 14 Co 121/2019-283, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a v nákladových výrocích II a III změnil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že odchod H. F. v době normalizace z republiky nelze hodnotit jako opuštění věci podle § 453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), podle kterého věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, připadají do vlastnictví státu. Ačkoliv bylo možné „v tehdejších komentářích“ nalézt názor, že podmínka neznámosti vlastníka opuštěných věcí nemusí být splněna, protože není přijatelné, aby toto ustanovení mohlo být účinné jen ve vztahu k vlastníkům, kteří si „zachovali anonymitu“, nebylo možné takový výklad podle odvolacího soudu akceptovat. H. F. opustila republiku se souhlasem tehdejších státních úřadů, jimž byla sdělena adresa jejího bydliště v Německu, a po povolení vystěhování jí byla nejméně třikrát povolena cesta do republiky za účelem návštěv. Navíc nebyl prokázán jednoznačný projev vůle předchůdkyně žalovaných vzdát se spoluvlastnického práva k předmětné nemovitosti. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda měli žalovaní či jejich právní předchůdci uplatnit restituční nárok. Podle odvolacího soudu bylo nutno zohlednit především skutečnost, že stát, který fakticky převzal v roce 1948 držbu celé předmětné nemovitosti poté, co nabyl vlastnictví k ní pouze v rozsahu ideální jedné poloviny od J. L., tudíž neoprávněné převzetí držby celé nemovitosti jako „odnětí věci“ se týká pouze druhé ideální poloviny. Spoluvlastnické právo k ní bylo v tehdejších příslušných registrech zapsáno vždy pro fyzické osoby; zde projednávaná 1/6 ve prospěch právních předchůdkyň žalovaných A. B. a dříve H. F. Skutečnost, že stát takto držel od roku 1948 celou předmětnou nemovitost nelze podle názoru odvolacího soudu hodnotit tak, že vylučovala přesvědčení o trvání spoluvlastnického práva zapsaného v příslušných registrech a byla důvodem k tomu, aby ochranu tohoto práva spoluvlastnici uplatňovali v restitučním řízení. Předmětem restitučních nároků, které bylo takto nutné uplatnit, byly nároky vlastníků zbavených vlády nad svou věci v celém rozsahu, neboť v takových situacích bylo zcela zjevné, že původní vlastník byl svého vlastnického práva fakticky zbaven, ač k tomu nebyl dán právní důvod a zápis jeho práva v příslušných registrech přetrval, což je situace odlišná od zdejšího případu, kdy předchůdkyně žalovaných (a další spoluvlastníci předmětné nemovitosti) byly konfrontovány s postupem státu, který nabyl vlastnické právo k předmětné nemovitosti v rozsahu jedné poloviny, ale v rozporu s tím se ujal držby celé věci, aniž bylo zřejmé, zda a jaká (třeba jen konkludentní) byla dohoda mezi spoluvlastníky, nebo čím jiným byla odůvodněna nečinnost ostatních spoluvlastníků při výlučném nakládání státu se společnou věcí, z čehož šlo dovodit jednoznačně jen to, že při absenci jakékoliv dohody by další spoluvlastníci měli proti státu nároky na vydání bezdůvodného obohacení (tehdy neoprávněného majetkového prospěchu) za užívání celé věci nad rámec jejich spoluvlastnického podílu. V takové situaci však nešlo podle odvolacího soudu učinit závěr, že ostatní spoluvlastníci, tedy i předchůdkyně žalova