22 Cdo 2693/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2693/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2026 Spisová značka:22 Cdo 2693/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.2693.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví Vydržení Manželství Dotčené předpisy:§ 1147 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 134 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2013 § 114 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 3. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1336/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2693/2025-643 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Česká republiky – Generálního ředitelství cel, IČO 71214011, se sídlem v Praze 4, Budějovická 1387/7, proti žalovaným 1) R. K. a 2) Z. K., zastoupeným JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 608/52, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 436/2023, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 28 Co 45/2025-604, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2025, č. j. 28 Co 45/2025-604, se zamítá. III. Žalovaní jsou povinni zaplatit rovným dílem žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se domáhá vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. XY, zahrada, pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, všem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY, katastrální území XY (dále jen „předmětné nemovitosti nebo nemovitosti“). Spoluvlastnický podíl nabyla v souvislosti s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 3 To 1/2020, kterými byl žalovaný 1) uznán vinným ze spáchání v rozsudku specifikovaných trestných činů a byl potrestán mj. propadnutím ľ jeho majetku. Obrana žalovaných je založena na tvrzení, že žalovaná 2) je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí na základě vydržení. 2. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 5 C 436/2023-318, výrokem I zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem, výrokem II nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované 2), výrokem III žalované 2) uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu 3 817 500 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a výrokem IV žalované 2) uložil povinnost zaplatit žalovanému 1) na vypořádacím podílu 1 272 500 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Výroky V až VII rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům a státu. 3. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 10. 4. 2025, č. j. 28 Co 45/2025-604, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). II. Dovolání žalovaných a vyjádření žalobkyně 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny. Dovolatelé se domnívají, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vydržení vlastnického páva žalovanou 2). Jsou přesvědčeni o tom, že i když nebyl v roce 2000 proveden vklad notářského zápisu o smlouvě o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, byli v dobré víře, že jsou nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalované 2), což v podstatě odpovídalo i stavu zápisu v katastru nemovitostí. Podle názoru dovolatelů se žalovaná 2) v roce 2000 chopila držby nemovitostí, které později vydržela a byla přitom v omluvitelném omylu, což hodlala prokázat správními spisy vkladových řízení a svědeckou výpovědí notáře H., jejichž provedení ale soud odmítl. Mají za to, že závěr soudu prvního stupně (který následně převzal i odvolací soud) o tom, že omyl žalované 2) nebyl omluvitelný, není správný a považují ho za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu. Judikaturu Nejvyššího soudu, o kterou odvolací soud (a před tím i soud prvního stupně) opřel své rozhodnutí, dovolatelé sice považují za správnou a souhlasí s ní, odvolací soud ji ale nesprávně aplikoval na skutkový stav, a tím se ve skutečnosti od této judikatury odchýlil (sp. zn. 22 Cdo 473/2020, sp. zn. 22 Cdo 1330/2006 a sp. zn. 22 Cdo 490/2001). 5. Vymezují následující právní otázky, podle dovolatelů dosud neobjasněné: 6. „Zda žalovaní přistoupili k sepisu notářského zápisu v důsledku vadné právní rady právního odborníka H., přestože k sepisu nebyl vůbec důvod, neboť nemovitosti byly od počátku ve výlučném vlastnictví žalované 2), zda najatý notář obdržel klientský pokyn zajistit vklad notářského zápisu NZ 269/2000 do katastru nemovitostí, zda notář podle klientského pokynu postupoval, avšak ke vkladu ve skutečnosti nedošlo proto, že vkladové řízení vůbec nebylo vedeno v důsledku sdělení katastrálního úřadu notáři, případně dokonce zda notář podle klientského pokynu postupoval, avšak ke vkladu ve skutečnosti nedošlo proto, že vkladové řízení sice bylo vedeno, avšak vklad výlučného vlastnického práva ve prospěch žalované 2) katastrální úřad nepovolil, a to proto, že takové právo již bylo v katastru nemovitostí zapsáno, a zda tedy v důsledku těchto událostí zejména žalovaná 2), ale fakticky i žalovaný 1) (byť to není pro předmět sporu podstatné), byli v právním omylu omluvitelném ve smyslu shora citované judikatury Nejvyššího soudu.“ 7. Dále žalovaní namítají, že odvolací soud nezkoumal, zda jsou účastníci řízení skutečně v právním postavení spoluvlastníků. V odvolacím řízení totiž žalovaní nově upozornili na to, že předmětné nemovitosti byly již od jejich koupě v roce 1997 vždy ve výlučném vlastnictví žalované 2), protože je nabyla na základě dvou kupních smluv za své výlučné prostředky získané od příbuzenstva, přičemž k oběma vkladům vlastnického práva byla i dle dnešních poznámek v archivu katastru nemovitostí předložena písemná prohlášení žalovaného 1). K těmto tvrzením označili a navrhli konkrétní důkazy, které ale odvolací soud neprovedl a argumentaci žalovaných považoval za nepřípustné novoty po koncentraci řízení před soudem prvého stupně, s absencí zákonem předvídaných výjimek z koncentrace. Odvolacímu soudu vytýkají, že na posuzovanou věc nesprávně aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, a usnesení ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 519/2012). Mají za to, že absentovala jedna ze základních podmínek řízení, a to věcná legitimace, jejímuž řádnému zkoumání (i) v odvolacím řízení nemohla bránit koncentrace řízení před soudem prvního stupně. Poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 739/2010, s jehož závěry se ztotožňují. 8. Z výše popsaných důvodů žalovaní navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Současně žalovaní žádají, aby dovolací soud postupem dle § 243 o. s. ř. odložil právní moc i vykonatelnost napadeného rozsudku. 10. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že v dovolání není formulována žádná právní otázka, kterou by odvolací soud řešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že se dovolání opírá především o skutkové námitky, které však nejsou v dovolacím řízení přípustné (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl. III. Přípustnost dovolání 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu do-sud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li