22 Cdo 2724/2021 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2724/2021-315 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. i. F., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, proti žalované D. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Robertem Pavlů, advokátem se sídlem v Praze, Karolinská 707/7, o určení neúčinnosti dohod o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 29/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, č. j. 16 Co 76/2021-290, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala určení neúčinnosti dohod o vypořádání společného jmění manželů („SJM“), které uzavřeli žalovaná a její bývalý manžel A.A.-K. 10. 11. 2016 a 3. 8. 2017. Žalobkyně u Městského soudu v Praze podala proti společnosti O. žalobu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu. Uvedené společnosti žalobkyně poskytla úvěr ve výši 900 000 Kč; uzavřela s ní dohodu o vyplnění blankosměnky a A. A.-K. tuto dohodu podepsal jako avalista. Obě dohody o vypořádání společného jmění manželů ji zkracují v uspokojení její pohledávky ze smlouvy o úvěru. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Dluh A. A.-K. vůči žalobkyni vznikl přes její nesouhlas, šlo o výlučný dluh A. A.-K., nesouhlas s dluhem vůči žalobkyni (§ 732 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – „o. z.“) učinila ve vyjádření k žalobě, neboť až ze žaloby se o dluhu dozvěděla. Tvrdila, že – vzhledem k tomu, že vyslovila vůči žalobkyni jako věřitelce nesouhlas s dluhem podle § 732 o. z. - má se soud zabývat především otázkou, zda dluh nelze uspokojit z podílu, kterého by se dlužníkovi A. A.-K. dostalo při vypořádání podle § 742 o. z.; v kladném případě by vypořádáním SJM nebylo právo žalobkyně dotčeno. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout též pro rozpor s dobrými mravy. Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 26 C 29/2018-258, určil, že dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 10. 11. 2016 (výrok I) a ze dne 3. 8. 2017 (výrok II), uzavřené mezi žalovanou a A. A.-K., jejím bývalým manželem, na základě které žalovaná získala do svého výlučného vlastnictví pozemky par. č. XY (jehož součástí je dům č. p. XY), par. č. XY, a par. č. XY, v katastrálním území XY, obci XY, jsou vůči žalobkyni právně neúčinné. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně „v průběhu řízení získala vydáním rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2018, č. j. 47 Cm 7/2018-18a (právní moc 23. 5. 2018 a vykonatelnost 29. 5. 2018), vykonatelný titul pro pohledávku ve výši 949 881,-Kč, ve výši 6 % úroku ročně z částky 949 881,- Kč od 7. 11. 2017 do zaplacení, ve výši 3 166,27 Kč a ve výši 47 949,- Kč za náklady řízení proti O. a A. A.-K. (§ 589 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.). Pohledávka vznikla v souvislosti se smlouvou o úvěru č. 797/2005 s datem vyhotovení listiny 9. 1. 2017 na částku 900 000,- Kč, kterou žalobkyně vyplatila na účet O. 13. 1. 2017 a kterou se O. zavázala splatit v 24 pravidelných splátkách počínaje dnem vyplacení finančních prostředků“. Žalobkyně v řízení prokázala, že vykonatelnou pohledávku nemůže uspokojit z majetku O., ani z majetku bývalého manžela žalované A. A.-K.; rozpor uplatnění nároku s dobrými mravy neshledal. K tomu, že žalovaná vyslovila s přijetím dluhu nesouhlas (§ 732 o. z.), nebylo možné podle soudu přihlédnout, neboť toto „ustanovení řeší problematiku, v jakém rozsahu bude možné postihnout majetek a to až v rámci případného exekučního řízení (jinak řečeno ve vazbě na procesní úpravu vykonávacího a exekučního řízení)“. Předpokladem relativní neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění je prokázání skutečnosti, že žalobkyně se nemůže uspokojit z majetku hlavních dlužníků, tj. společnosti O. či dřívějšího manžela žalované, a tudíž jsou vůči ní předmětné dohody neúčinné. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 16 Co 76/2021-290, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. potvrdil (výrok I), a ve výroku III. změnil co do výše náhrady nákladů, jinak potvrdil (výrok II). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). V odvolacím řízení šlo o posouzení odvolací námitky, že soud má v řízení o odpůrčí žalobě podle § 737 odst. 1 o. z. přihlížet k tomu, že manžel dlužníka uplatnil vůči žalujícímu věřiteli nesouhlas se vznikem dluhu tížícího jeho manžela – dlužníka podle § 732 o. z. Tuto otázku odpověděl odvolací soud záporně. Uvedl, že § 737 odst. 1 o. z. upravuje „speciální odpůrčí žalobu“, čímž se způsob ochrany práv třetích osob vůči vypořádání SJM stává srovnatelný se způsobem ochrany třetích osob vůči právnímu jednání dlužníka prostřednictvím „obecné“ odpůrčí žaloby upravené v ustanovení § 589 a násl. o. z. „Podstatou obou odpůrčích žalob je možnost věřitele domáhat se uspokojení pohledávky z toho, co neúčinným postupem z dlužníkova majetku ušlo. Aby se věřitel mohl domáhat uspokojení pohledávky z ušlého majetku, musí se nejprve domoci určení neúčinnosti a až na základě vyhovujícího rozsudku může být tento majetek postižitelný ve vykonávacím řízení. Předpokladem úspěšnosti odpůrčí žaloby (obecné i speciální) je zjištění, že dlužník (povinný) nemá jiný majetek, ze kterého by se mohl věřitel uspokojit. Odpůrčí žaloba tedy sice umožnuje dosáhnout věřiteli uspokojení z ušlého majetku, zároveň ale nabyvatele tohoto majetku (manžela povinného) chrání tím, že brání účelovému vedení exekuce na tento majetek, pokud má povinný jiný postižitelný majetek. Speciální odpůrčí žaloba s sebou přináší i další možnosti, např. umožňuje věřiteli dosáhnout poznámky v katastru nemovitostí dle § 22 odst. 1, § 23 odst. 1 písm. q) zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon“. Dále odvolací soud uvedl: „Se systémovou změnou, kterou se speciální odpůrčí žalobou spojuje žalovaná, totiž posuzování skutečností rozhodných dle § 732, příp. § 742 o. z. již v řízení o této žalobě, nikoli až ve vykonávacím řízení, se odvolací soud neztotožňuje. Důvodem je jednak ustanovení § 262b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), které je zjevným nástrojem aplikace ustanovení § 732 o. z. ve vykonávacím řízení, a dále pak samotná podstata dotčení práva věřitele, ke které se vyjádřil Nejvyšší soud v judikatuře k ustanovení § 150 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a která obstojí i po 31. 12. 2013, totiž že vypořádání SJM se dotýká práva věřitele tehdy, kdyby mělo vést ke zmenšení majetku dlužníka a kdyby v jeho důsledku věřitel nemohl dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli – nebýt takové dohody – by se z majetku dlužníka uspokojil (např. rozsudek sp. zn. 20 Cdo 1985/2010, sp. zn. 20 Cdo 1540/2010). Pokud by tedy k vypořádání SJM dohodou nedošlo, žalobce by měl možnost domáhat se ve vykonávacím řízení postižení vypořádávaného majetku. Odvolací soud spatřuje v institutu „speciální odpůrčí žaloby“ nástroj ochrany práv třetích osob, který jim umožňuje dosáhnout toho, aby na vypořádaný majetek mohl být veden výkon rozhodnutí, a nástrojem ochrany manžela povinného je návrh na (částečné) zastavení vykonávacího řízení upravený v § 262b o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 732 a § 742 o. z., přičemž k případnému kvazi vypořádání SJM tak dojde v řízení, jehož účastníky jsou oba manželé (§ 255 odst. 2 o. z.).“ Odvolací soud proto uzavřel, že „při posuzování toho, zda právo třetí osoby bylo dotčeno vypořádáním společného jmění manželů ve smyslu § 737 o. z., je rozhodné, kdy dluh vznikl a zda lze pohledávku třetí osoby uspokojit z jiného majetku dlužícího manžela; pro rozhodnutí o žalobě o určení neúčinnosti vypořádání společného jmění nejsou rozhodné skutečnosti významné pro určení rozsahu postižení společného jmění dle ustanovení § 732 o. z.“. Odvolací soud nepřisvědčil odvolatelce ani v námitce rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy, neboť důvody uváděné odvolatelkou jsou totožné s důvody rozhodnými z hlediska rozsahu postižení majetku dle § 732 a § 742 o. z. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř.), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; tuto otázku formuluje takto: „Mají soudy možnost a, je-li tato otázka vznesena, povinnost aplikovat ustanovení § 732 o. z. a korektiv dobrých mravů v nalézacím řízení, a to při posuzování, zdali byla dotčena práva třetích osob ve smyslu § 737 o. z., nebo mají toliko povinnost aplikovat § 732 o. z. a korektiv dobrých mravů v případě, že je podán návrh na (částečné) zastavení vykonávacího řízení dle § 262b o. s. ř.?“ Dovo