22 Cdo 2727/2020 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2727/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 10. 2020 Spisová značka:22 Cdo 2727/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2727.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 9841 o. z. § 80 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:30. 12. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2727/2020-269 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Sportovního klubu Meteor Praha, IČO 00538469, se sídlem v Praze, U Meteoru 29/3, zastoupeného Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem v Praze, Černokostelecká 856/33, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČO 00064581, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 287/18, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Městské části Praha 8, IČO 00063797, se sídlem v Praze, Zenklova 1/35, zastoupené Mgr. Janem Pytlem, advokátem se sídlem v Praze, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 340/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 22 Co 274/2019-241, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný a vedlejší účastnice jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce Mgr. Karla Jindráka. Odůvodnění: Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, č. j. 22 Co 274/2019-241, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (soud prvního stupně) ze dne 29. 3. 2019, č. j. 24 C 340/2014-214, kterým soud prvního stupně určil, že vlastníkem pozemku par. č. 33, zapsaného na LV 1711 pro obec Praha, katastrální území Libeň, u katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrálního pracoviště Praha, je žalobce. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Obsah všech rozhodnutí ve věci, obsah dovolání i vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Podstata věci je v tomto: Žalobce se domáhá určení, že je vlastníkem výše uvedeného pozemku par. č. 33 v Praze-Libni, který nepřetržitě od roku 1936 užívá a do roku 2009 byl rovněž zapsaným vlastníkem (resp. jeho právní předchůdci). V roce 2009 katastrální úřad na základě rozhodnutí o opravě chyby v katastru nemovitostí zapsal jako vlastníka žalovaného; důvodem byla existence rozhodnutí Obvodního národního výboru v Praze 8 - Libni (dále „ONV Praha 8“) z 27. 1. 1982 o tom, že sporný pozemek připadá do vlastnictví státu a do správy ONV Praha 8. Soudy obou stupňů řešily otázku, zda žalobce pozbyl vlastnictví k pozemku par. č. 33 v důsledku rozhodnutí ONV, resp. v důsledku toho, že jej opustil (derelikce); ONV Praha 8 totiž své rozhodnutí zdůvodnil aplikací § 453 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 1982 (dále jen „obč. zák.“), podle něhož „věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, připadají do vlastnictví státu.“ Odvolací soud uvedl, že pokud byly splněny podmínky § 453 odst. 2 obč. zák., stát nabýval vlastnické právo k opuštěné věci přímo ze zákona, a je tedy nutné zkoumat splnění zákonem stanovaných podmínek pro přechod vlastnictví k opuštěné věci; rozhodnutí ONV mohlo být nanejvýš „deklaratorním administrativním potvrzením přechodu vlastnického práva ze zákona a samo o sobě jeho přechod nemohlo založit“. Protože na podkladě provedených důkazů dospěl k závěru, že na straně žalobce nebyla jednoznačná vůle přestat být vlastníkem sporného pozemku (a to ani s přihlédnutím k prohlášení dovolatele z 30. 3. 1982), uzavřel, že žalobce věc neopustil, a vlastnické právo tak nepřešlo na stát a později na žalovaného. Dovolání není přípustné K otázce existence naléhavého právního zájmu Dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu; konkrétně cituje část usnesení ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 1332/2005, a část rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009. Dovozuje z nich, že určovací žaloba má preventivní povahu a naléhavý právní zájem je dán zejména v případě, že by se právní postavení žalobce stalo nejisté. Jestliže žalobce akceptoval právní stav z roku 1982 více než 30 let, neplní zde určovací žaloba preventivní funkci a odvolací soud měl shledat nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na podání žaloby. Postavení žalobce není nejisté; naopak je již od roku 1982 postaveno najisto, že pozemek připadl státu. Dovolací soud konstantně vychází z názoru, že vlastník nemovitosti (resp. ten, kdo vlastnictví tvrdí), u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má (ve vztahu k této osobě) nepochybně naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k ní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, a mnohé další). Taková žaloba přitom nepostrádá preventivní charakter, jak Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97, uveřejněném pod číslem 58/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se uvádí: "Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým; žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) OSŘ nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b/ OSŘ (srov. např. rozsudek uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I v případě, kdy lze žalovat o splnění povinnosti, může být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se tím vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy mezi účastníky a předejde se tak případným dalším žalobám o plnění nebo jestliže žaloba o splnění povinnosti neřeší nebo nemůže řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má (ve vztahu k této osobě) nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení. S přihlédnutím k významu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí (výpis z katastru nemovitostí slouží jako průkaz vlastnického práva) a k jeho právním účinkům (srov. např. § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) je odůvodněn závěr, že právní postavení žalobce je za této situace nejisté a že bez požadovaného určení by jeho právo mohlo být i ohroženo. Protože soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitosti je podkladem pro provedení změny v zápisu v katastru nemovitostí (srov. § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), je žaloba o určení vlastnického práva způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky“. Občanský zákoník z roku 2012 [zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“)], který zavedl princip materiální publicity zápisů do veřejných seznamů, pak přímo předpokládá využití určovací žaloby k uvedení skutečného stavu do souladu se stavem zapsaným. Podle § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis. Podle § 985 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění nesouladu; prokáže-li, že své