22 Cdo 2764/2017 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2764/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 8. 2017 Spisová značka:22 Cdo 2764/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2764.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ochrana vlastnictví Dotčené předpisy:§ 1042 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 12. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2764/2017 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně obce J., se sídlem v Jenišově 88, IČO: 00573248, zastoupené Mgr. Martinem Škrabalem, advokátem se sídlem v Praze 6, Za Strahovem 1101/31, proti žalované Sedlecký kaolin a. s., se sídlem v Božičanech 167, IČO: 63509911, zastoupené Mgr. Ing. Janou Krupičkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Divadelní 2728/3, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 168/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. dubna 2017, č. j. 10 Co 116/2017-151, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. dubna 2017, č. j. 10 Co 116/2017-151, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 1. 2017, č. j. 13 C 168/2016-126, zamítl žalobu ohledně nároku na uložení povinnosti žalované zdržet se dalších zásahů do pozemku v katastrálním území J. (dále jen „předmětný pozemek“), zejména provádění jakýchkoliv stavebních prací na tomto pozemku a jeho využívání k dopravě mezi pozemky ve vlastnictví /užívání/ žalovaného a komunikací III. třídy č. III/2226 (výrok I.), zamítl žalobu ohledně nároku na uložení povinnosti žalované odstranit následky již provedených neoprávněných zásahů do předmětného pozemku, a to uvedením do původního stavu, zejména vrácením z něj sejmuté ornice (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění uvedl, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku, na němž se nachází účelová komunikace se zpevněným povrchem. Žalovaná započala s budováním důlní dopravní cesty na předmětném pozemku, k pozastavení jejího budování došlo na základě nařízeného předběžného opatření. Stran nároků podle § 1042 a § 2910 občanského zákoníku měl soud prvního stupně za to, že nejsou dány, neboť zde není tvrzeného protiprávního jednání – neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobkyně – za situace, kdy žalovaná přistoupila k budování předmětné důlní cesty, která je stavbou v občanskoprávním smyslu, na základě rozhodnutí o povolení hornické činnosti ze dne 26. 11. 2010 (dále jen „předmětné povolení“). Na předmětném pozemku existuje účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, tj. existuje zákonné omezení vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku. Z geometrického zaměření pozemku ohledně účelové komunikace se podává, že předmětný pozemek žádný jiný účel využití nemá a mít nemůže, neboť účelová komunikace ve svých hranicích je umístěna souběžně s hranicí pozemku. Za nerozhodnou tak soud prvního stupně považoval skutečnost, že účelová komunikace je umístěna toliko na části předmětného pozemku. Přistoupila-li žalovaná k budování důlní cesty v rozsahu uvedeném v popisu budování důlní cesty na základě předmětného povolení, nelze dovodit existenci protiprávního jednání žalované, neboť provedením stavby důlní cesty, která kříží stávající účelovou komunikaci, nedochází ke zničení této účelové komunikace ani k jejímu znehodnocení, zhotovením důlní cesty dochází toliko ke změně kvality povrchu účelové komunikace (v rozsahu křížení). Soud prvního stupně měl za to, že žalovaná nepotřebovala soukromoprávní titul k provádění stavby důlní cesty, neboť k zásahu do vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku při provádění důlní cesty žalovanou došlo na základě předmětného povolení po právu a žalobu tak jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2017, č. j. 10 Co 116/2017-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění se odvolací soud ztotožnil s věcným závěrem soudu prvního stupně, byť jeho odůvodnění považoval za stručné. Předmětný pozemek je zahrnut do dobývacího prostoru, v němž se nachází ložisko vyhrazeného nerostu, a k omezení vlastnického práva žalobkyně dochází právě v důsledku pravomocného rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru a předmětného povolení, jež musí být respektovány i v soukromoprávních vztazích, pročež nárok žalobkyně nemůže být důvodný. Žalobkyně byla účastnicí správních řízení, v jejichž rámci poskytla prostřednictvím obecního zastupitelstva souhlas s požíváním předmětného pozemku. Komunikace, kterou žalovaná na předmětném pozemku staví, přitom není účelovou komunikací ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, nýbrž tato činnost je prováděna na základě povolené hornické činnosti. Jestliže žalovaná přistoupila k budování důlní cesty na základě předmětného povolení, nejde o neoprávněný zásah do vlastnického práva žalobkyně. Není podstatné, jakým způsobem se tato činnost projeví na účelové komunikaci na předmětném pozemku a je nadbytečné se zabývat tím, zda dojde k jejímu zničení či zlepšení, neboť jak vyplývá z chronologie povolování hornické činnosti, povolení hornické činnosti bylo zahájeno již v roce 2006, účelová komunikace měla vzniknout následně v roce 2008, nebo 2011. Celý předmětný pozemek je zahrnut do dobývacího prostoru a otázka účelové komunikace je nadbytečná. Ostatně žalobkyně mohla své námitky uplatnit v rámci veřejnoprávních řízení, což však nečinila, souhlasila s postupem obvodního báňského úřadu, neměla žádné výhrady a pravomocná rozhodnutí zavazují i žalobkyni coby účastnici řízení. Odvolací soud nesouhlasil s tím, že by důlní komunikace měla režim neoprávněné stavby s následkem stanoveným v § 1084 občanského zákoníku, neboť nebude mít povahu stavby ve smyslu občanskoprávním. Pro nadbytečnost se pak odvolací soud nevyjadřoval k problematice nesouhlasu žalobkyně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která doposud v judikatuře dovolacího soudu nebyla vyřešena. Touto otázkou je, zdali lze zasáhnout do vlastnického práva žalobkyně k předmětnému pozemku na základě veřejnoprávních rozhodnutí obvodního báňského úřadu, jimiž byla žalované povolena hornická činnost, aniž by přitom měla žalovaná soukromoprávní oprávnění k užívání předmětného pozemku. Poukazuje na nezávislost uplatňování soukromého práva a veřejného práva, z čehož dovozuje, že případná existence veřejnoprávního povolení při absenci soukromoprávního titulu nemůže být dostatečným podkladem pro užívání předmětného pozemku žalovanou; odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 61/2014-48, týkající se stavebního povolení, které lze přiléhavě použít i na souzenou věc. Žalobkyně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 68/2008-138 namítá, že veřejnoprávní povolení podle horního zákona a zákona o hornické činnosti sama o sobě nejsou titulem k zásahu do vlastnického práva žalobkyně, když jediné důsledky stanovení dobývacího prostoru pro vlastníky pozemků v něm se nacházejících vyplývají z § 20 horního zákona, ten však dopadá pouze na pozemky ve vlastnictví státu, což není tento případ; nadto i ve vztahu ke státu získává těžební organizace pouze přednostní právo na uzavření soukromoprávního titulu k užívání takového pozemku. Poukazuje i na skutečnost, že horní zákon byl přijat před rokem 1989, tedy v jiných sociálních podmínkách, až do roku 2012 pak bylo vymezení dobývacího prostoru důvodem pro vyvlastnění, nyní tomu však tak není. Obdobně žádné povolení nevyplývá ani ze zákona o hornické činnosti. Stran údajného souhlasu žalobkyně uvádí, že její souhlas s těžbou kaolinu a s povolením hornické činnosti je něco jiného než souhlas s užíváním předmětného pozemku pro účely umístění a užívání dopravní cesty, takže automatický souhlas nemůže být dán. V této souvislosti poukazuje na § 39 obecního zřízení, podle něhož by takový případný souhlas byl pro absenci zveřejnění na úřední desce neplatný. Případný souhlas by nebyl dostatečným právním titulem k užívání předmětného pozemku, byl by odvolatelný, přitom z postoje žalobkyně je zjevné, že s užíváním předmětného pozemku žalované nesouhlasí. V případě realizace stavby komunikace by pak bylo nezbytné postupovat podle