22 Cdo 2823/2016 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2823/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 10. 2016 Spisová značka:22 Cdo 2823/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.2823.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nezbytná cesta (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1029 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 12. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2823/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. Z., zastoupeného Mgr. Kristiánem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Nad Vodovodem 3109/25, proti žalovaným 1) J. E. a 2) M. E., oběma zastoupeným Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, náměstí Jana Žižky z Trocnova 2/2, o určení práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 11 C 98/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2015, č. j. 23 Co 235/2015-381, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 601,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných Mgr. Ing. Pavla Bezoušky, advokáta se sídlem v Čáslavi, náměstí Jana Žižky z Trocnova 2/2. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 11 C 98/2012-330, zamítl žalobu na určení práva žalobce odpovídajícího právu věcného břemene průchodu a průjezdu přes pozemky žalovaných parc. č. 412/2, parc. č. 268/2, parc. č. st. 50 a parc. č. st. 57, zapsaných na LV č. 475 pro k. ú. a obec T., a přes pozemek parc. č. 276/2, zapsaný na LV č. 10 021 pro k. ú. a obec T. (dále jen „předmětné pozemky“), vedené Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora, a to podle rozsahu znaleckého posudku, alternativně žalobu na zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni nezbytné cesty přes předmětné pozemky, a to podle rozsahu geometrického plánu (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2015, č. j. 23 Co 235/2015-381, zamítl návrh na přerušení řízení (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Žalobce nesouhlasí s tím, že na překážku zřízení nezbytné cesty je existence jakékoliv alternativy přístupu k jeho nemovitostem bez ohledu na to, jak je alternativa dlouhá, nebezpečná a zda po ní lze pouze chodit. Namítá, že zřízením nezbytné cesty by nevznikl nepoměr mezi újmou žalovaných a jeho výhodou, neboť by pouze docházelo k tomu, co bylo praktikováno několik let od postavení jeho stavby. Odvolací soud se nezabýval otázkou, zdali by situaci nevyřešilo alespoň právo průchodu, a nesprávně vyložil institut hospodářské potřeby nemovitosti, který nadmíru spojil s veřejnoprávním režimem. Není tak rozhodující, ke kterému účelu byla stavba žalobce kolaudována, nýbrž je významné, k jakému účelu je stavba skutečně využívána. Stavba je využívána po většinu roku, žalobce zde bydlí, a proto nejde pouze o rekreaci. Stavba se nenachází v tak specifické poloze, jak uvádí odvolací soud. Žalobce nesouhlasí ani s tím, že pěší stezka byla posouzena jako dostatečná, a to s ohledem na bezpečnost (šikmý svah a výmoly), její délku (250 m), stáří žalobce a existenci přístupu pouze pěším způsobem. Z rozhodnutí se podává, že jej odvolací soud vyzývá k prodeji svých nemovitostí. Zásadní otázkou je také, zdali nezbytnou cestu vést přes stavbu (kolnu), která není součástí, ale příslušenstvím nemovité věci. Ostatně kolna byla postavena až těsně před tím, než podal žalobu, jedná se proto o stavbu postavenou šikanózně. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů. Žalovaní ve vyjádření a jeho doplnění nepovažují dovolání za přípustné, neboť k institutu nezbytné cesty existuje ustálená judikatura. Soudy provedly řádné dokazování a zjištěný skutkový stav správně právně posoudily. Žalobce se snaží navodit dojem, že zřízením věcného břemene by nevznikl nepoměr k újmě žalovaných, když zásah by byl údajně minimální. Upozorňují na možnost, že žalobce může užívat veřejnou cestu, byť za použití technických prostředků, a pokud by tato cesta byla opravena, mohl by ji užívat i běžnými dopravními prostředky. Podotýkají, že po vydání soudního rozhodnutí pan K. odprodal obci část svého pozemku, čímž veřejnou cestu rozšířil. Veřejná cesta přitom bezprostředně sousedí s pozemky žalobce. Navrhují, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popř. zamítl. Dovolání není přípustné. Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Jelikož bylo o žalobě na povolení nezbytné cesty rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. [k tomu srovnej usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněné pod č. 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V posuzovaném případě žalobce rozporuje závěr odvolacího soudu, že na překážku zřízení nezbytné cesty je existující komunikační alternativa a existence stavby kolny na předmětných pozemcích. Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť rozhodnutí je souladné s judikaturou dovolacího soudu. Podle § 1029 odst. 1 a 2 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty. Podle § 1032 odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení. Nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 16, str. 186), uvedl, že „judikaturu týkající se zřízení práva cesty podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. lze přiměřeně (tam, kde nový zákoník nemá obsahov