22 Cdo 2950/2011 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2950/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 5. 2013 Spisová značka:22 Cdo 2950/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2950.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Věcná břemena Vydržení Dotčené předpisy:§ 151o odst. 1 obč. zák. § 135c odst. 1 obč. zák. § 134 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 6. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2950/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně PHL – Pyramidy s. r. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, IČO 28162820, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem kanceláře v Praze 1, Široká 36/5, proti žalované České republice, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení existence věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 361/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2011, č. j. 28 Co 111/2011-144, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. září 2010, č. j. 11 C 361/2008-97, zamítl žalobu na určení, „že pozemek v P. v k. ú. B. je zatížen věcným břemenem opravňujícím každého vlastníka budovy, která se nachází na tomto pozemku, užívat trvale a bezúplatně tento pozemek pro účely užívání uvedené budovy, nacházející se na tomto pozemku“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. května 2011, č. j. 28 Co 111/2011-144, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a odůvodnila je tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání, neboť soudy obou stupňů posoudily problematiku vydržení práva odpovídající věcnému břemenu v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dovolání není přípustné. Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 (dále jen „Soubor“). Dovolatelka v dovolání formuluje – podle jejího názoru – následující otázky zásadního právního významu: A. Lze otázku dobré víry a omluvitelného omylu hodnotit pouze v obecné rovině, bez provedení navržených důkazů k tomu, z jakých konkrétních skutečností vycházela dobrá víra a v čem konkrétně spočíval omyl jednajících osob? B. Má být hospodářská smlouva, kterou bylo v době dávno minulé zřizováno právo trvalého užívání pozemků, hodnocena podle svého tehdejšího označení nebo podle svého skutečného obsahu a smyslu (v širším kontextu)? C. Existuje důvod, proč hodnotit rozdílně právo osobního užívání pozemků (jako právo věcné) a právo trvalého užívání pozemků (jako právo, které nemá věcnou povahu)? Uvedené otázky zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládají. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, podle kterého je-li právo k cizí věci vykonáváno se souhlasem vlastníka, který může být kdykoliv odvolán, nemůže tento souhlas založit dobrou víru držitele o vzniku a existenci práva, které by mohlo mít povahu věcného břemene. Tak je tomu i v tomto případě, kdy z obsahu hospodářské smlouvy nelze dovodit závěr, že by její podstatou bylo právo užívat pozemky „na věky“, ale jednoznačně z ní vyplývá, že byly stanoveny podmínky trvalého užívání pozemků s tím, že souhlas vlastníka pozemků mohl být odvolán. Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 551. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České repu