22 Cdo 2974/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2974/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2025 Spisová značka:22 Cdo 2974/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.2974.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Imise Dotčené předpisy:§ 1013 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 2. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2974/2024-332 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) Š. G., zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Slavíkova 1568/23, b) K. S., c) V. Š., d) L. S. a e) J. S., zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Slavíkova 1568/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze, Mariánské nám. 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze, Panská 895/6, o uložení povinnosti zdržet se obtěžování hlukem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 164/2019, o dovolání žalobců a) a e) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, č. j. 20 Co 363/2023-312, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, č. j. 20 Co 363/2023-312, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 6. 2023, č. j. 64 C 164/2019-237, se ve vztahu mezi žalobci a) a e) a žalovaným ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2023, č. j. 64 C 164/2019-237, zamítl žalobu, že je žalovaný povinen zdržet se obtěžování žalobce a) hlukem z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY pronikajícím do bytu č. XY v budově č. p. XY a na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I), že je žalovaný povinen zdržet se obtěžování žalobce b) hlukem z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY pronikajícím do bytu č. XY v budově č. p. XY a na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (výrok II), že je žalovaný povinen zdržet se obtěžování žalobkyně c) hlukem z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY pronikajícím do bytu č. XY v budově č. p. XY a na pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (výrok III), že je žalovaný povinen zdržet se obtěžování žalobkyně d) hlukem z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY pronikajícím do bytu č. XY a do bytu č. XY v budově č. p. XY a na pozemek parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok IV), a že je žalovaný povinen zdržet se obtěžování žalobce e) hlukem z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY pronikajícím do bytu č. XY v budově č. p. XY a do bytu č. XY v budově č. p. XY a na pozemek parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok V). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok VI). 2. Soud prvního stupně zohlednil závěry podávající se z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, a z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014, a ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1489/2016. Konstatoval, že působnost silničního správního úřadu a speciálního stavebního úřadu ve věcech silnic II. a III. třídy, místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací vykonávají obecní úřady s rozšířenou působností. Příslušnému silničnímu správnímu úřadu náleží i oprávnění uzavření či částečného uzavření místní komunikace ve smyslu § 24 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Obec jakožto vlastník místní komunikace je povinna strpět obecné užívání této komunikace bez možnosti regulovat provoz na ní, a ovlivnit tak negativní důsledky, které provoz na komunikaci způsobuje. Vzhledem k tomu, že obec nemůže ze zákona vyvíjet žádnou činnost, kterou lze ovlivnit provoz na pozemní komunikaci, je pojmově vyloučeno, aby jí byla uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci, který je, na rozdíl od technického nebo stavebního stavu komunikací, vlastníkem komunikace neovlivnitelný. Vedle toho pak soud prvního stupně zdůraznil, že žalobci ve smyslu poučení § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) nenavrhli relevantní důkazy k prokázání nadměrného hluku v dané lokalitě, a nebylo tak objektivně prokázáno, že imise hluku z provozu vozidel na pozemku žalovaného překračují zákonné hlukové limity, že imise hluku, stanovené protokolem o autorizovaném měření hluku č. 32G2V04 ze dne 3. 5. 2018, jsou nepřiměřené místním poměrům, a že je dána „reálná možnost požadavku žalobců k výkonu rozhodnutí“ podle faktických a technických možností žalovaného. 3. K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 20 Co 363/2023-312, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil (výrok I), ve výroku o nákladech řízení změnil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). 4. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil s klíčovým důvodem, pro který soud prvního stupně žalobu zamítl. Žalovaný totiž ve svém postavení vlastníka místní komunikace podle § 9 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, musí umožnit její obecné užívání a je povinen vykonávat její správu, opravy a údržbu, nemá však žádná oprávnění k regulaci dopravy ve smyslu § 24 tohoto zákona, jež jsou vyhrazena silničnímu správnímu orgánu. Pro danou věc považoval za zásadní, že dotyčná místní pozemní komunikace byla pravomocným správním rozhodnutím silničního orgánu zařazena do sítě místních komunikací III. třídy a tím určena k běžnému provozu motorových vozidel. V této situaci musí žalovaný dopravní provoz na komunikaci umožnit a nemá žádnou právní možnost proti němu zasáhnout bez ohledu na to, zda byly při jejích úpravách šetřeny stavebněprávní předpisy. Postavení žalovaného jako obce v rámci občanskoprávního vztahu, z něhož vychází žaloba, a působení jeho úřadu coby správního orgánu v rámci vymezené správní agendy v tzv. přenesené působnosti obce nelze směšovat. Žalovaný v postavení vlastníka komunikace odpovídá pouze za imise vzniklé v důsledku špatného stavebního či dopravně-technického stavu komunikace, na takovém skutkovém základě však není žaloba založena; naopak se podle žalobců jedná o zrekonstruovanou komunikaci s nově položeným povrchem. Žalobcům přisvědčil v tom, že soudem prvního stupně nebyli řádně poučeni o své důkazní povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť poučení o tom, co má účastník tvrdit a prokazovat, musí být formulováno zcela konkrétně a nikoliv obecně, jak to ve věci učinil soud prvního stupně. Tato okolnost však není významná, neboť „s ohledem na zásadní závěr, pro který nelze žalobě vyhovět, je vedení dalšího dokazování ve věci zbytečné.“ 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a e) dovolání. Dovolání je podle jejich názorů přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Ve vztahu k otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jde o to, zda „musí vlastník místní komunikace umožnit její užívání, ačkoliv tato komunikace není umístěna, povolena a zkolaudována?“ Podle dovolatelů odvolací soud posoudil tuto právní otázku nesprávně, neboť vycházel z toho, že vlastník místní komunikace musí umožnit její užívání, i když tato komunikace není umístěna, povolena a zkolaudována. Pokud však komunikace tyto požadavky nesplňuje, nelze ji užívat, což musí zajistit vlastník. Ve vztahu k otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, se jedná o tyto závěry: „Domáhá-li se žalobce ochrany proti rušením (imisím) pocházejícím z pozemní komunikace, soud…zjistí, zda imise obtěžující žalobce mají alespoň zčásti původ ve stavebním stavu komunikace, resp. jiných okolnostech přičitatelných žalovanému a zda jsou ovlivnitelné jejími úpravami.“ V této souvislosti dovolatelé namítají, že se odvolací soud odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 a 22 Cdo 1489/2016. Mimo jiné zdůrazňují, že samotná okolnost, že žalovaný je povinen jako vlastník silnice strpět její obecné užívání bez možnosti regulovat provoz na ní, ještě bez dalšího neznamená, že nemůže ovlivnit imise z takového provozu pomocí jiných nástrojů. Nelze proto žalobu zamítnout jen s odkazem na to, že žalovaný jako vlastník dané komunikace je povinen strpět její obecné užívání bez možnosti regulovat provoz na ní, neboť se soud musí zabývat i stavem komunikace a dalšími okolnostmi přičitatelnými žalovanému. Navrhují proto, aby dovolací soud r