22 Cdo 3018/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3018/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 8. 2023 Spisová značka:22 Cdo 3018/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3018.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Předkupní právo Dotčené předpisy:§ 3056 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 3059 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 2140 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 2144 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 11. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3018/2022-243 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Singulární společnost Brumov, z. s., IČO 61716286, se sídlem v Brumově – Bylnici, Družba 1204, zastoupeného Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti žalovaným 1) Z. R., 2) A. R., zastoupeným Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Na Příkopě 814, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 53/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 6. 2022, č. j. 58 Co 196/2021-221, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 6. 2022, č. j. 58 Co 196/2021-221, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“), vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, č. j. 22 Cdo 1952/2019-148, kterým Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci, a to rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. 1. 2019, č. j. 58 Co 5/2018-120, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 9. 2017, č. j. 44 C 53/2017-87, rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, č. j. 44 C 53/2017-188, uložil žalovaným povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu specifikovanou ve výroku I, jejímž předmětem je stavba č. ev. XY, stavba pro rodinnou rekreaci, která se nachází na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 58 Co 196/2021-221, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Podstata věci je v tomto: Žalobce se domáhá uložení povinnosti žalovaným uzavřít shora uvedenou kupní smlouvu s tím, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY, na kterém se nachází část stavby č. ev. XY. Žalovaní nabyli tuto stavbu do společného jmění manželů na základě kupní smlouvy ze dne 12. 9. 2014 uzavřené mezi R. L. jako prodávajícím a žalovanými jako kupujícími. Podle tvrzení žalobce byl však prodávající ve smyslu § 3056 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), povinen učinit nabídku ke koupi stavby žalobci jakožto jednomu ze spoluvlastníků pozemku, na němž se nachází převážná část této stavby. Jelikož tak neučinil, porušil předkupní právo žalobce. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že stavba č. ev. XY se nachází na pozemcích parc. č. XY, o výměře 33 m2, a parc. č. XY, o výměře 2 m2. Žalobce je spoluvlastníkem pozemku parc. č. XY. Pozemek parc. č. XY je součástí společného jmění žalovaných, kteří jej nabyli kupní smlouvou ze dne 22. 11. 2010. Stavba č. ev. XY se stala součástí společného jmění žalovaných na základě kupní smlouvy ze dne 12. 9. 2014 uzavřené mezi R. L. jako prodávajícím a žalovanými jako kupujícími. Dovodil, že mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku, na kterém je převážná část stavby, je založeno zákonné předkupní právo podle § 3059 o. z. ve spojení s § 3056 odst. 1 o. z., a to bez ohledu na to, zda vzhledem k přesahům stavby na další pozemky budou splněny podmínky pro použití příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o přestavku. Dále vzal za prokázané, že R. L. jako prodávající stavby č. ev. XY nesplnil vůči předkupníkům, tedy spoluvlastníkům pozemku parc. č. XY (mimo jiné i žalobci), svou povinnost nabídnout jim tuto stavbu ke koupi. Z tohoto důvodu mají předkupníci právo domáhat se vůči koupěchtivému (žalovaným), aby jim byl předmět koupě převeden za stejných podmínek, za kterých jej žalovaní nabyli. Jelikož ostatní spoluvlastníci (vyjma žalobce) předkupní právo k pozemku parc. č. XY ve stanovené lhůtě neuplatnili, je oprávněn jej žalobce uplatnit vcelku. K námitce žalovaných, že je nezbytné zkoumat veškeré podmínky koupě (a nikoliv pouze výši kupní ceny) a zohlednit je při rozhodnutí o podmínkách nabytí věci žalobcem, uvedl, že „pro posouzení přezkoumávané věci je rozhodná cena, za niž předmětnou nemovitou věc žalovaní dle smlouvy koupili a jiné okolnosti nejsou rozhodné.“ Z tohoto důvodu rovněž zamítl návrh žalobců na provedení důkazů, jimiž měly být další podmínky koupě prokázány. S ohledem na shora uvedené považoval odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně, který uložil žalovaným povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu, jejímž předmětem je pozemek parc. č. XY a která je dále specifikovaná ve výroku I rozsudku nalézacího soudu. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je opodstatněný návrh žalobce na uložení povinnosti žalovaným uzavřít kupní smlouvu specifikovanou ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Předně mají za to, že předkupní právo žalobce ke stavbě č. ev. XY žalobci nesvědčí, neboť žalobce je pouze jedním z mnoha spoluvlastníků pozemku parc. č. XY a jeho spoluvlastnický podíl na tomto pozemku (spoluvlastnický podíl o velikosti id. 50/270 na pozemku parc. č. XY o výměře 33 m2) je v poměru k celkové výměře pozemků nacházejících se pod stavbou č. ev. XY výrazně menší než příslušný spoluvlastnický podíl žalovaných (kteří mají ve společném jmění pozemek parc. č. XY o výměře 2 m2) v poměru k celkové výměře pozemků nacházejících se pod touto stavbou. Proto se žalovaní neztotožňují se závěrem odvolacího soudu o existenci předkupního práva svědčícího žalobci, neboť v takovém případě podle žalovaných by muselo platit, že „většinový spoluvlastník“ (tedy žalovaní) pozemků pod stavbou č. ev. XY nemá předkupní právo, zatímco „menšinovému spoluvlastníku“ (tedy žalobci) pozemků pod stavbou č. ev. XY předkupní právo svědčí. Takový závěr je však zjevnou nespravedlností a porušením principu rovnosti vlastnického práva. Z tohoto důvodu by měla být právní otázka existence předkupního práva žalobce ke stavbě č. ev. XY posouzena jinak, než jak je řešena v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1952/2019. Za nesprávný považují také závěr odvolacího soudu, který rozhodl o uložení povinnosti žalovaným uzavřít kupní smlouvu se žalobcem s jedinou podmínkou stanovenou žalobci, a to uhrazením kupní ceny ve výši 50 000 Kč. Poznamenávají, že soudy nižších stupňů se i přes tvrzení žalovaných nezabývaly dalšími, vedlejšími plněními, ke kterým se zavázali žalovaní jako koupěchtiví při koupi stavby č. ev. XY na základě kupní smlouvy ze dne 12. 9. 2014 uzavřené s R. L. jako prodávajícím. Soudy nižších stupňů rovněž neprovedly důkazy navržené v této souvislosti žalovanými. Pokud však měly za to, že tato tvrzení jsou nedostatečná, měly žalované poučit ve smyslu § 213 o. s. ř., resp. podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. Jestliže tak neučinily, je jejich rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, např. rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3519/2011. Pokud by soudy nižších stupňů zjišťovaly „vedlejší podmínky“ kupní smlouvy, nemohla by být žalovaným uložena povinnost specifikovaná ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně, ale musela by být zohledněna i tato vedlejší plnění. V této souvislosti považují v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu za nevyřešenou právní otázku, zda „v případě absence písemné nabídky na uplatnění předkupního práva je při rozhodování soudu o návrhu na uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu nutno aplikovat § 2149 odst. 1 o. z. a vedle kupní ceny zkoumat i jiné podmínky splněné koupěchtivým vedle kupní ceny.“ Dále namítají, že i když prodávající neučinil písemnou nabídku žalobci jakožto jednomu z předkupníků, žalovaní byli informo