22 Cdo 3096/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3096/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2026 Spisová značka:22 Cdo 3096/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.3096.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví Vydržení Dotčené předpisy:§ 134 obč. zák. ve znění od 01.01.1992 do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3096/2025-427 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) J. B. a b) J. B., obou zastoupených Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova 1750/21, proti žalovanému S. N., zastoupenému Mgr. Tomášem Voldánem, advokátem se sídlem v Praze, Haštalská 760/27, o určení vlastnictví k nemovitostem a o určení hranice pozemků, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 115/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 7. 2025, č. j. 19 Co 816/2025-386, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit rovným dílem žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 345 Kč k rukám zástupce žalovaného Mgr. Tomáše Voldána do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. 6 C 115/2021-355, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 3. 2025, č. j. 6 C 115/2021-363, a ze dne 28. 3. 2025, č. j. 6 C 115/2021-366, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky, každý s podílem o velikosti ½, pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 695 m2, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, a pozemku parc. č. XY, zahrada, o výměře 1041 m2, vše v katastrálním území a obci XY, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY, tak jak jsou tyto pozemky vymezeny v geometrickém plánu č. 806-118/2022, který je nedílnou součástí rozsudku soudu prvního stupně (výrok I) a určil, že žalovaný je vlastníkem pozemku parc. č. XY, zahrada, o výměře 47 m2, v katastrálním území XY vzniklého oddělením od původního pozemku parc. č. XY, o výměře 1 041 m2, podle geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. 829-31/2023 vyhotoveného Ing. Janem Klavíkem, a dále určil, že žalobci jsou spoluvlastníky, každý s podílem o velikosti ½, pozemku parc. č. XY, zahrada, o výměře 994 m2, v katastrálním území XY vzniklého oddělením od původního pozemku parc. č. XY, o výměře 1 041 m2, podle geometrického plánu pro rozdělení pozemku č. 829-31/2023 vyhotoveného Ing. Janem Klavíkem (výrok II). Dále pak zamítl vzájemnou žalobu v části, kterou se žalovaný domáhal určení, že vlastnická hranice mezi pozemky parc. č. st. XY a parc. č. st. XY a mezi pozemky parc. č. XY a parc. č. st. XY v katastrálním území XY vede po linii vnějšího okraje zdiva domu žalobců č. p. XY, který je součástí pozemku parc. č. st. XY (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV) a státu (výrok V). 2. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2025, č. j. 19 Co 816/2025-386, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravných usnesení ve výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravných usnesení ve výrocích IV a V změnil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III rozsudku odvolacího soudu). II. Dovolání a vyjádření k dovolání 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci s odkazem na § 237 a § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) dovolání. Dovolatelé namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil splnění zákonných podmínek pro vydržení sporné části pozemku, možnost vydržení vůči státu a otázku ztráty „poctivé držby“. Tvrdí, že do 1. 1. 1992 nebylo možné vydržet věci v socialistickém vlastnictví, a pokud by žalovaný byl oprávněným držitelem, vydržecí doba by mohla běžet až od tohoto data. Poukazují na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 2007/2005, 22 Cdo 2211/2000), podle níž nelze vydržet vlastnické právo před transformací práva osobního užívání na vlastnictví. Dále argumentují, že žalovaný ztratil dobrou víru nejpozději 30. 9. 1994 při potvrzení průběhu hranice v protokolu o vytýčení hranic, což vylučuje i mimořádné vydržení podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Odvolací soud se podle nich odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu k otázce dobré víry (odkazují na sp. zn. 2 Cdon 1178/96, 22 Cdo 2273/1998, 22 Cdo 1843/2000, 22 Cdo 1062/2020). Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, případně jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaný považuje právní názor odvolacího soudu za souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (např. sp. zn. 22 Cdo 2273/98), podle níž lze do vydržecí doby započíst i držbu před 1. 1. 1992, byť šlo o věc ve státním vlastnictví, protože oprávněná držba byla přípustná. Namítá, že sporný pozemek vydržel k 1. 1. 1992, případně by jej vydržel k 1. 1. 2002, pokud by doba běžela až od účinnosti „novely občanského zákoníku“. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, popřípadě zamítl. III. Přípustnost dovolání 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 7. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je nutno na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]. 8. K vymezené otázce posouzení dobré víry žalovaného v souvislosti s vydržením vlastnického práva sporné části pozemku uvádí dovolací soud následující: 9. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, na který ostatně dovolatelé odkazují; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587), na který dovolatelé taktéž odkazují]. Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Dovolací soud přitom opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry drži