22 Cdo 3170/2019 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3170/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 7. 2020 Spisová značka:22 Cdo 3170/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3170.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Spoluvlastnictví Podílové spoluvlastnictví Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 1144 odst. 1 o. z. § 1144 odst. 2 o. z. § 1147 o. z. § 237 o. s. ř. § 1165 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 10. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 3002/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3170/2019-391 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Vladimírem Štolem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330/15, proti žalovaným: 1) F. D., narozenému XY, bytem XY a 2) K. D., narozené XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Žitná 10, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 164/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019, č. j. 15 Co 340/2018-339, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Vladimíra Štola do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 15 C 340/2018-339, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří) v k. ú. XY, obec XY, jehož součástí je budova č. p. XY, zapsanému na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY. V budově č. p. XY vymezil v souladu s prohlášením učiněným podle § 1161 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jehož součástí jsou půdorysná schémata všech podlaží budovy č. p. XY a plán dvora, a které jako příloha současně tvoří nedílnou součást rozsudku, v rozsudku blíže označené jednotky (byty a nebytové prostory) včetně podílu na společných částech nemovité věci. Některé konkrétně vymezené jednotky přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, další do podílového spoluvlastnictví žalovaných s tím, že se vznikem vlastnického práva k jednotce přechází na každého vlastníka jednotky práva a povinnosti ze smluv týkajících se budovy, resp. společných částí nemovitosti, zejména: práva a povinnosti vyplývající z uzavřených smluv o dodávce plynu, elektrické energie, vody, smlouvy o odvozu odpadu, pojistné smlouvy či z jiných smluv na dodávku služeb pro budovu a její vlastníky, na vlastníky jednotek č. XY až XY, XY a XY přechází jako na povinné věcné břemeno užívání jednotky, zapsané v katastru nemovitostí jako věcné břemeno užívání 14 bytových jednotek v domě č.p. XY ve prospěch Stavebního bytového družstva Zahradní město pod č.j. Z-1500826/1994-101 a vzniklé podle zák. č. 297/1992 Sb., a dále na vlastníky zbylých jednotek, s výjimkou jednotky č. XY, přechází práva a povinnosti pronajímatele z nájmu vážícího se k příslušné jednotce. Žalobci uložil povinnost uhradit žalovaným vypořádací podíl ve výši 1 949 580 Kč, a to ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku, a rozhodl i o nákladech řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 15 Co 340/2018-339, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III tak, že vypustil dva odstavce upravující užívání společných prostor, a to jednak užívání pavlačí a dále užívání dvora s tím, že tato úprava se projeví i v textu prohlášení vlastníka; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti všem výrokům soudu prvního stupně, podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. Namítají, že důvodem pro podání dovolání je především skutečnost, že „otázka řešená v napadených rozsudcích nebyla dosud dovolacím soudem řešena, neboť napadenými rozsudky bylo rozhodnuto o vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, které jsou omezeny věcným břemenem bytového družstva k části bytů, zřízeným podle zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 297 ze dne 20. 5. 1992“. Druhým důvodem pro podání dovolání má být podle dovolatelů „posouzení právní otázky jinak než věc posoudily soudy I. a II. stupně, které v rozporu se zákonem svými rozsudky zmenšily spoluvlastnické podíly většinových spoluvlastníků, i když v domě je byt, který přesněji odpovídal spoluvlastnickému podílu žalobce“. Tvrdí přitom, že se v domě nachází byt, který přesněji odpovídá spoluvlastnickému podílu žalobce. Podle jejich názoru došlo rozhodnutím odvolacího soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k porušení jejich ústavou zaručeného práva na vlastnictví a k obcházení zákona, neboť žalobce coby menšinový spoluvlastník proti vůli většinových spoluvlastníků obešel pravidla pro hospodaření se společnou věcí a zásadním způsobem změnil stav nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví, navíc si ještě přisvojil větší spoluvlastnický podíl, než mu náleží, a zkrátil tak spoluvlastnický podíl žalovaných, i když s náhradou. Navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení. Žalobce navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, event. jako nedůvodné zamítnout. Dovolatelé nevymezili žádnou otázku hmotného práva, na které by spočívalo napadené rozhodnutí. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, vymezuje se žalobce k jednotlivým dovolacím námitkám s tím, že jsou nedůvodné. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (po