22 Cdo 322/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 322/2025-658 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce V. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem v Praze, Týnská 1053/21, proti žalované I. N., zastoupené Martinou Nyklovou, advokátkou se sídlem v Horní Branné 25, o zaplacení 320 369 Kč, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 274/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2024, č. j. 21 Co 185/2024-627, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2024, č. j. 21 Co 185/2024-633, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 003,20 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Pavla Hráška do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. V této věci Nejvyšší soud posuzoval, zda je v poměrech projednávané věci požadavek žalované na zohlednění jí vynaložených finančních prostředků na společnou věc vznesený v rámci širšího vypořádání spoluvlastnictví v rozporu s dobrými mravy, resp. představuje zjevné zneužití práva. I. Dosavadní průběh řízení 2. Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2024, č. j. 9 C 274/2017-589, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 320 369 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ve výrocích II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům řízení a ve výrocích IV a V o náhradě nákladů řízení vzniklých státu. 3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2024, č. j. 21 Co 185/2024-627, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 9. 2024, č. j. 21 Co 185/2024-633, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, IV a V (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku III jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci ½ nákladů řízení ve výši 173 658,90 Kč a žalobci nepřiznal právo na náhradu ½ nákladů řízení ve výši 173 658,90 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení vzniklých účastníkům. 4. Žalobce se v této věci domáhal (mimo jiné) uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci (původně) 375 000 Kč. Tyto finanční prostředky měly představovaly polovinu investic vynaložených žalobcem na nemovitosti, které byly v rozhodné době v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků řízení. Jelikož soudy nižších stupňů žalobu co do částky 54 631 Kč zamítly a v této části nabylo jejich rozhodnutí právní moci, stal se následně předmětem řízení požadavek žalobce na zaplacení 320 369 Kč. 5. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v době trvání rovnodílného spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku p. č. XY, to vše v k. ú. XY, byly tyto nemovitosti vynaložením finančních prostředků ze strany žalobce zhodnoceny o 1 570 000 Kč. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná s investicemi souhlasila a byla informována o druhu a výši jednotlivých investic do společných věcí. Proto odvolací soud uzavřel, že žalobce má právo ve smyslu § 1136 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) na polovinu rozsahu zhodnocení věcí, tedy na 785 000 Kč. Jelikož žalobce požadoval zaplatit 375 000 Kč, resp. 320 369 Kč, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I jako věcně správný potvrdil. 6. Za neopodstatněný považoval požadavek žalované na vypořádání jedné poloviny z částky 350 000 Kč, které podle svého tvrzení vynaložila rovněž jako investici do společných nemovitostí. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaná nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 24. 9. 2013 automobil Hyundai i35. Finanční prostředky, které byly použity na úhradu kupní ceny automobilu, resp. splácení úvěru, prostřednictvím kterého byla koupě automobilu částečně financována, však pocházely z majetku žalobce. Kupní smlouvou ze dne 17. 8. 2015 žalovaná automobil prodala za cenu 325 000 Kč a následně převedla částku 350 000 Kč na účet č. XY, vedený u mBank S.A., ke kterému měl dispoziční oprávnění rovněž žalobce. Z účtu byly účastníky řízení hrazeny náklady na rekonstrukci společných nemovitostí. 7. Odvolací soud považoval požadavek žalované na vypořádání částky ve výši 350 000 Kč vynaložené na investice do společné věci za rozporný s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. a § 3 odst. 3 o. z. Zohlednil, že v konečném důsledku byly do společných nemovitostí investovány finanční prostředky získané za prodej automobilu, jehož nákup financoval ze svých výlučných prostředků žalobce. Odvolací soud uzavřel, že „by bylo v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti nahlíženo přirozeným principem spravedlnosti, aby na základě aplikace § 1148 odst. 1 o. z. z této transformace (původně výlučných prostředků žalobce – poznámka Nejvyššího soudu) v konečném důsledku těžila žalovaná na úkor žalobce s tím, že by tyto peněžní prostředky byly posouzeny jako její investice (v postavení spoluvlastnice) na společnou věc s důsledky vzniku povinnosti žalobce jí poměrnou část těchto investic nahradit. Jinými slovy a přirozeným způsobem řečeno by tak byl žalobce povinen žalované nahradit to, co jí předtím poskytl ze svého na koupi věci do jejího výlučného vlastnictví. Takové závěry považuje odvolací soud za závěry odporující obecným ideám spravedlnosti a za výklad § 1148 odst. 1 o. z. rozporný s dobrými mravy, a tedy za rozhodnutí nepřípustné (§ 2 odst. 3, § 3 odst. 3 o. z.).“ II. Dovolání žalované a vyjádření žalobce 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu, případně se jedná o právní otázku, která nebyla doposud v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena. 9. Žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o aplikaci korektivu dobrých mravů v souvislosti s jejím požadavkem na zohlednění finančních prostředků ve výši 350 000 Kč vynaložených na rekonstrukci společných nemovitostí. Takovým rozhodnutí odvolací soud „de facto odňal žalované vlastnické právo k těmto finančním prostředkům“. Žalovaná považuje za důležité přihlédnout k následujícím skutečnostem: a) účastníci řízení žili v rozhodné době jako nesezdaní partneři a vedli společnou domácnost, b) žalobce byl osobně přítomen koupi i prodeji vozidla, c) účastníci řízení mezi sebou nesjednali žádnou finanční kompenzaci za to, že žalovaný ze svých prostředků zaplatil kupní cenu za vozidlo, d) v rozhodné době byly na žalovaného „vedeny exekuce“, e) účastníci řízení se dohodli, že finanční prostředky získané za prodej vozidla použijí na rekonstrukci společných nemovitostí, f) žalobce nabyl spoluvlastnický podíl o velikosti id ¼ na nemovitostech od žalované za nižší cenu, než nabyl spoluvlastnický podíl o velikosti id. ¼ od sestry žalované. Za těchto okolností nelze považovat požadavek žalované na zohlednění finančních prostředků ve výši 350 000 Kč na rekonstrukci společných nemovitostí za rozporný s dobrými mravy. V této souvislosti žalovaná odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 26 Cdo 1865/2004, sp. zn. 23 Cdo 444/2020, sp. zn. 25 Cdo 2895/1999 nebo sp. zn. 26 Cdo 3689/2019. Takové rozhodnutí je podle žalované rovněž v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu vyjádřenou např. v rozhodnutích sp. zn. II. ÚS 3168/20 nebo sp. zn. I. ÚS 1479/23. 10. Pokud by odvolací soud považoval shora uvedené námitky žalované za opodstatněné, žádá Nejvyšší soud, aby se rovněž vyjádřil k problematice možného smísení finančních prostředků osob žijících v nesezdaném soužití. 11. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 12. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Zdůrazňuje, že automobil Hyundai byl pořízen za jeho výlučné finanční prostředky. Došlo-li následně k prodeji automobilu a vynaložení takto získaných finančních prostředků na společné nemovitosti, není spravedlivé, aby se měl žalobce znovu podílet na zhodnocení majetku žalované. Úvahu odvolacího soudu o tom, že její požadavek je v rozporu s dobrými mravy, nepovažuje za zjevně nepřiměřenou. Má také za to, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na právní otázce smísení finančních prostředků osob žijících v nesezdaném soužití. Proto tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo