22 Cdo 343/2023 — Nejvyšší soud

22 Cdo 343/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 5. 2023 Spisová značka:22 Cdo 343/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.343.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Společné jmění manželů Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 742 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:17. 7. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 1917/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 343/2023-1025 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 340/42, adresa pro doručování Územní pracoviště Brno, Brno, Příkop 11, proti žalované A. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Jakubem Hájem, advokátem se sídlem ve Vizovicích, Palackého náměstí 354, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 272/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. 9. 2022, č. j. 59 Co 47/2022-957, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalované na odklad právní moci napadeného rozsudku se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 12. 2021, č. j. 38 C 272/2019-861, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 1. 2022, č. j. 38 C 272/2019-889, rozhodl o vypořádání společného jmění manželů („SJM“) žalované a jejího manžela S. P., narozeného XY. Zamítl žalobu na vypořádání ke specifikovaným položkám žaloby 24, 25 a 103 (výrok I), přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně nemovité věci (výrok II), přikázal do výlučného vlastnictví žalované specifikované movité věci - položky 1-23 a 26 – 102 (výrok III), uložil žalobkyni, aby zaplatila žalované vypořádací podíl 2 474 300 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok IV), a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku (výroky V- VII). Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalované po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 6. 9. 2022 č. j. 59 Co 47/2022-957, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení ve výrocích II, III, IV. potvrdil, změnil ve výrocích V, VI a VII a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve věci jde o toto: Společné jmění manželů žalované a jejího manžela zaniklo právní mocí rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2016, č. j. 68 T 9/2015-2751, kterým byl manželu žalované uložen mimo jiné trest propadnutí majetku, a na žalobkyni tak přešlo právo podat žalobu na vypořádání SJM manželů P. V důsledku trestné činnosti manžela žalované a jejich syna byla spotřební daň zkrácena nejméně o 353 525 370 Kč. Protože značnou část jmění v SJM tvořil majetek nabytý za výnosy z trestné činnosti manžela žalované, resp. v souvislosti s ní, přikročil odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, k disparitě podílů ve prospěch žalujícího státu. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. Dovozování předpokladu přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, není možné, aby si dovolací soud sám přípustnost dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí). Předpoklad přípustnosti dovolání se vymezí tak, že dovolatel specifikuje právní otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, přičemž toto vymezení vyžaduje určitou míru zobecnění problému (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. I