22 Cdo 3519/2011 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3519/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2013 Spisová značka:22 Cdo 3519/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3519.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Poučovací povinnost soudu Dotčené předpisy:§ 118a odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 9. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3519/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. T., zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 398, proti žalované H. K., zastoupené Mgr. Zuzanou Božkovou, advokátkou se sídlem v Třinci, nám. Míru 551, o zaplacení 65 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 13 C 42/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. února 2011, č. j. 71 Co 153/2010-130, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se domáhala zaplacení částky ve výši 65 000,- Kč s příslušenstvím, která jí náležela na základě schválené dohody dědiců jako součást dědictví po jejím zemřelém otci R. Ž. a kterou jí žalovaná měla neoprávněně zadržovat. Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. března 2010, č. j. 13 C 42/2009-74, ve výroku I. zamítl návrh žalobkyně, aby soud uložil žalované zaplatit částku ve výši 65 000,- Kč s příslušenstvím, vyčísleným v tomto výroku. Ve výroku II. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví mezi dědici ze zákona – žalobkyní a její sestrou E. G., přičemž každá z nich měla nabýt 70 000,- Kč, které byly zařazeny do aktiv dědictví. Zůstavitel sepsal dvě závěti, přičemž obě byly neplatné. Druhá ze závětí byla sepsána v nemocnici krátce před smrtí zůstavitele, kde byla žalobkyně i její sestra informovány zůstavitelem o tom, že má v sekretáři uloženou částku 140 000,- Kč. V druhé závěti, která byla pro nečitelnost a nesrozumitelnost neplatná, byla uvedena částka 140 000,- Kč. Žalovaná připustila, že měl zůstavitel v sekretáři v době svého úmrtí uložené peníze, nebyla však schopna sdělit, v jaké výši. Tvrdila, že tyto peníze použila na vypravení pohřbu zůstavitele. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že provedené důkazy nepostačují k prokázání, že zůstavitel měl v době své smrti ve svém bytě částku ve výši 140 000,- Kč a že ji žalovaná po jeho smrti vzala do své dispozice. Ačkoliv bylo prokázáno, že žalovaná v bytě zůstavitele nějaké bankovky vyzvedla a zaplatila náklady pohřbu, nebylo prokázáno, že převzala částku ve výši 140 000,- Kč. Na základě toho přijal soud prvního stupně závěr, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, a proto její žalobu zamítl. Krajský soud v Ostravě (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. února 2011, č. j. 71 Co 153/2010-130, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 65 000,- Kč s příslušenstvím vyčísleným v tomto výroku. Ve výrocích II. – IV. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně považuje za správná, avšak nemůže obstát závěr soudu prvního stupně o neunesení důkazního břemene žalobkyní, pokud jí nebylo poskytnuto poučení ve smyslu § 118a odst. 3 občanského soudního řádu. Odvolací soud zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a dokazování dále doplnil. Vzal za prokázané, že zůstavitel měl doma uschovanou částku 140 000,- Kč a částku 30 000,- Kč, která byla určena na náklady jeho pohřbu. O úsporách se žalobkyně dozvěděla od svého otce v době jeho hospitalizace v nemocnici. O těchto prostředcích pořídil v nemocnici závětí, která však byla neplatná, avšak s obsahem této listiny seznámil jak žalobkyni, tak zdravotní sestru. V době sepisu této listiny byl plně orientován. Dále odvolací soud zjistil, že klíče od jeho bytu měla jen žalovaná a po smrti zůstavitele umožnila vstup do bytu žalobkyni a její sestře, ovšem některé vybavení zde již nebylo. Žalobkyně se svou sestrou peníze hledaly, načež jim žalovaná sdělila, že zde byly, ale už nejsou. Dále bylo zjištěno, že zůstavitelův důchod přebírala žalovaná. Z provedených důkazů také vyplynulo, že žalovaná nejprve tvrdila, že se zůstavitelem žádnou společnou domácnost nevedla, z dopisu její advokátky však vyplýval opak. Zůstavitel v nemocnici prohlásil, že má žalovaná u sebe klíče od jeho bytu, které mu nechce vydat. Odvolací soud vyšel z aplikace § 126 občanského zákoníku. Uvedl, že neobstojí názor soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že žalovaná z bytu zůstavitele převzala částku ve výši 140 000,- Kč, neboť byla jediná, kdo měl do domu přístup. Žalovaná ani nepopírala, že z bytu vzala nějakou částku, avšak tvrdila, že ji vynaložila na náklady pohřbu zůstavitele. Její výpovědi během řízení však byly nevěrohodné a rozporuplné. Proto odvolací soud uvěřil tvrzením žalobkyně a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu). Uvedla, že s rozhodnutím v plném rozsahu nesouhlasí. Podle jejího názoru odvolací soud nesprávně hodnotil otázku unesení důkazního břemene žalobkyní. Namítla, že řízení nemohlo být postiženo vadou pro nedostatek poučení ve smyslu § 118 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, když zcela odlišný názor odvolacího soudu není založen na nutnosti uvést další tvrzení a doplnit dokazování. Odvolací soud totiž provedl stejné důkazy jako soud prvního stupně, které nepřinesly žádné nové skutečnosti rozhodné pro posouzení skutkového stavu věci, než z jakých vycházel soud prvního stupně. Proto nemohl závěr odvolacího soudu vyznít jinak než závěr soudu prvního stupně. Nedostatek poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. tak nemohl zatížit řízení vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a byla důvodem pro změnu rozsudku soudu prvního stupně. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. února 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Ve vztahu k měnícímu výroku odvolacího soudu Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátkou (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 občanského soudního řádu) dospěl k závěru, že v této části je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatelka v dovolání formálně uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu „ohledně otázky unesení důkazního břemene žalobkyně“, ve skutečnosti však odvolacímu soudu vytýká jeho procesní postup, jestliže tento dospěl k závěru, že „neposkytnutí řádného poučení během řízení v první stupni podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. představuje takovou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Dovolatelka se domnívá, že rozsudek soudu prvního stupně je správný a ani vada spočívající v nepoučení žalobkyně o následcích neunesení „věcného břemene“ (míněno důkazního břemene) není důvodem ke změně rozsudku odvolacím soudem, protože nemá vliv na správné rozhodnutí ve věci“. Tato jediná dovolací námitka není důvodná již proto, že odvolací soud nepřistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně s argumentací, podle které je řízení před soudem prvního stupně zatíženo vadou, mající za následek