22 Cdo 3596/2022 – Nejvyšší soud

22 Cdo 3596/2022-360 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Standard Premium, s. r. o., se sídlem ve Slovenské republice, Nitra, Višňová 49, IČO: 47397918, zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 843/4, proti žalované Správa NA, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Jeremiášova 2722/2a, IČO: 01428225, zastoupené JUDr. Gabrielou Ježkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Břeclavi, Mládežnická 3397/24, o určení, že pozemky nejsou zatíženy služebnostmi, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 76/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2022, č. j. 11 Co 65/2022-344, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 38 C 76/2020-306, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 11. 2021, č. j. 38 C 76/2020-312, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že pozemek parc. č. 1465/2 v k. ú. Dolní Moravice není zatížen služebnostmi ze smlouvy o zřízení služebnosti ze dne 13. 5. 2014 uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, ve prospěch pozemků parc. č. st. 356, jehož součástí je stavba č. ev. 53, a parc. č. 1050/42 v k. ú. Dolní Moravice (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Soud prvního stupně vyšel po skutkové stránce ze zjištění, že smlouvou o zřízení služebnosti uzavřenou dne 13. 5. 2014 mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako oprávněnou a žalovanou jako povinnou (dále jen „smlouva o zřízení služebnosti“) byla ve prospěch pozemku parc. č. st. 356, jehož součástí je stavba č. ev. 53, a pozemku parc. č. 1050/42 v k. ú. Dolní Moravice, vše nyní ve vlastnictví žalobkyně (dále jen „pozemky žalobkyně“ či „panující pozemky“) zřízena na dobu neurčitou služebnost inženýrské sítě a služebnost stezky a cesty přes pozemek parc. č. 1465/2 v k. ú. Dolní Moravice, ve vlastnictví žalované (dále jen „pozemek žalované“ či „služebný pozemek“). Ze smlouvy o zřízení služebnosti dále zjistil, že bylo ujednáno, že předmětné služebnosti postihují vlastníka služebného pozemku jako věcné právo, přičemž práva odpovídající služebnostem jsou spojena s vlastnictvím služebného pozemku a přechází s vlastnictvím služebného pozemku na nabyvatele. Za zřízení služebností byla sjednána roční úplata ve výši 30 000 Kč bez daně z přidané hodnoty splatná vždy k 1. 1. příslušného roku. Žalobkyně se stala vlastníkem panujících pozemků na základě kupní smlouvy uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně dne 19. 5. 2015, čímž na ni přešla rovněž oprávnění a povinnosti plynoucí ze smlouvy o zřízení služebnosti. Žalobkyně následně dne 17. 8. 2019 závazek ze smlouvy o zřízení služebnosti vypověděla. Po právní stránce – ve vztahu k otázkám vztahujícím se k dovolacím námitkám – soud prvního stupně (na základě závazného právního názoru odvolacího soudu učiněného v přechozím kasačním rozhodnutí v této věci) uzavřel, že na zánik služebnosti nelze aplikovat § 1999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) o výpovědi závazku na dobu neurčitou. K zániku služebnosti by v tomto případě mohlo dojít pouze na základě trvalé změny ve smyslu § 1299 odst. 1 o. z., což však žalobkyně ani netvrdila a v žalobě neuvedla ani jiný důvod zániku služebnosti z taxativního výčtu důvodů vymezených v § 1299–1302 o. z. Co se týče povahy služebnosti, soud prvního stupně uzavřel, že z textu smlouvy o zřízení služebnosti se jednoznačně podává, že tato služebnost jako věcné právo přechází na každého dalšího vlastníka předmětných nemovitostí, přičemž věcná povaha služebnosti plyne přímo ze znění smlouvy. Žalobkyně měla současně možnost před uzavřením kupní smlouvy nahlédnout do katastru nemovitostí a zjistit, že služebnost je zapsána v katastru nemovitostí jako věcné břemeno, které přechází na každého dalšího vlastníka nemovitosti, a nespoléhat pouze na tvrzení jednatelky právní předchůdkyně žalobkyně. Žalobu v celém rozsahu zamítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, č. j. 11 Co 65/2022-344, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). K možnosti zániku služebnosti výpovědí odvolací soud zopakoval svůj předchozí závěr, že na zánik služebnosti nelze aplikovat § 1999 o. z. Služebnosti jsou řazeny v části třetí zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jako absolutní majetková práva, zatímco § 1999 o. z. umožňující výpověď smlouvy je řazen v části čtvrté zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – relativní majetková práva. Způsoby zániku služebností přitom zákon vyjmenovává v § 1299–1302 o. z., přičemž se jedná o taxativní výčet. Ani § 11 o. z. o přiměřeném použití obecných ustanovení o vzniku, změně a zániku práv a povinností ze závazků v části čtvrté na vznik, změnu a zánik jiných soukromých práv a povinností, neumožňuje aplikovat § 1999 o. z. na zánik služebnosti. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3549/2011, z nějž se podává, že analogická aplikace právní úpravy závazků je možná pouze tehdy, pokud to povaha věci nevylučuje, a současně uzavřel, že v projednávané věci je možnost použití § 1999 o. z. vyloučena právě povahou služebnosti. Služebnost je věcným právem zapsaným ve veřejném seznamu a nelze připustit, aby bez dohody účastníků došlo k zániku služebnosti pouhou výpovědí smlouvy o zřízení služebnosti jednou stranou, neboť takový postup by způsobil právní nejistotu, ať už osob oprávněných či osob povinných ze služebnosti. Rovněž není přípustné prolamovat zákonný taxativní výčet důvodů zániku služebností. Ohledně charakteru služebnosti odvolací soud zaujal shodný názor jako soud prvního stupně, a sice že se v daném případě jedná o služebnost pozemkovou (odvolacím soudem označovanou jako věcnou), tedy že povinným ze smlouvy o zřízení služebnosti je každý vlastník služebného pozemku a oprávněným ze služebnosti je každý vlastník panujících pozemků, neboť v čl. II bodě 3 předmětné smlouvy bylo výslovně ujednáno, že „služebnosti zřízené touto smlouvou postihují vlastníka služebného pozemku jako věcné právo; práva odpovídající služebnostem zřízeným touto smlouvou jsou spojena s vlastnictvím služebného pozemku a přechází s vlastnictvím služebného pozemku na nabyvatele.“ Ze znění textu smlouvy se dále jednoznačně podává, že služebnosti byly zřízeny ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně jako vlastníka panujících pozemků, přičemž pokud by se mělo jednat o služebnost osobní, jak namítala žalobkyně, nebylo by nutné uvádět vlastnictví předmětných panujících pozemků a stačilo by uvést, že se jedná o služebnost ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně. O tom, že se jedná o služebnost vztahující se k pozemkům, nikoliv služebnost osobní, přitom neměl pochybnost ani katastrální úřad, který zapsal služebnost jako věcné právo sloužící ve prospěch nemovitostí. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. 1) Předkládá otázku, zda může dojít k zániku služebnosti (zrušení závazku ze služebnosti) sjednané na dobu neurčitou výpovědí ke konci kalendářního čtvrtletí ve smyslu § 1999 odst. 1 o. z., přičemž má za to, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, v čemž shledává přípustnost dovolání. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že možnost výpovědi služebnosti je vyloučena samotnou povahou služebnosti. Naopak má za to, že by i v případě smlouvy o zřízení služebnosti měla být dána možnost vyvázat se ze závazku sjednaného na dobu neurčitou, který by jinak trval nepřetržitě. 2) Předkládá otázku výkladu smlouvy o zřízení služebnosti, co se týče povahy předmětných služebností – zda se jedná o služebnosti osobní či pozemkové. Žalobkyně nesdílí názor odvolacího soudu, že se jedná o služebnosti pozemkové, ale má za to, že jde o služebnosti osobní, které spolu s vlastnictvím pozemku na nového vlastníka nepřecházejí. Závěr odvolacího soudu považuje za nesprávný, neboť byl učiněn pouze na základě výkladu textu předmětné smlouvy, přičemž odvolací soud nepoužil žádný jiný způsob výkladu či výkladovou metodu, pročež postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu (k čemuž odkazuje na několik konkrétních rozhodnutí), z níž se podává, že výklad obsahu smlouvy má být primárně zjišťován z vůle stran při uzavírání smlouvy. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmot