22 Cdo 3644/2015 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3644/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 6. 2017 Spisová značka:22 Cdo 3644/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3644.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví bytů Dotčené předpisy:§ 2 předpisu č. 72/1994Sb. § 4 předpisu č. 72/1994Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 8. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3644/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce RUBEŠKA, společenství vlastníků jednotek v domě č. p. 903 v katastrálním území Vysočany v Praze, se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Nepilova 903/1, IČO: 26775981, zastoupeného Mgr. Janem Rathem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Poříčí 1070/19, proti žalovaným: 1) Ing. B. R., 2) Ing. Z. R., oběma zastoupeným JUDr. Romanem Ráczem, advokátem se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Kubánské nám. 1391/11, o odstranění reklamního polepu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 193/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2015, č. j. 72 Co 564/2014, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Každý z žalovaných je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Jana Ratha, advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Poříčí 1070/19. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2014, č. j. 14 C 193/2013-79, uložil žalovaným povinnost odstranit na vlastní náklady reklamní polepy umístěné na prosklených obvodových částech domu obepínající nebytovou jednotku č. 903/222 (dále jen „předmětná jednotka“), nacházející se v prvním podzemním podlaží domu, na adrese P. – V, N. (výrok I.), a uložil žalovaným povinnost žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 11. 2. 2015, č. j. 72 Co 564/2014, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle § 237 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci. Poukázali na to, že smlouva o výstavbě určila, že společnými částmi domu jsou okna a dveře přímo přístupné ze společných částí. Pokud podle smlouvy o výstavbě mají být společnými částmi domu jen ta z oken, která jsou přístupná ze společných částí, nemohou být výkladní skříně obepínající předmětnou jednotku společnými částmi; to je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 413/2013. Smlouva o výstavbě v řešené věci vymezila okna jako společné části domu jen v určeném rozsahu, jemuž se výkladní skříně obepínající jednotku vymykají, a proto společnými částmi nejsou. Výkladní skříně obepínající předmětnou jednotku navíc nejsou určeny ke společnému užívání, neboť slouží výlučně k užívání spolu s jednotkou, kterou obepínají. Tak jako balkon může být podle okolností ve výlučném vlastnictví vlastníka bytu, tak může být součástí společných částí, totéž platí i pro okna. Rozhodným tedy není pouze projev vůle při vymezení společných částí domu obsažený v prohlášení vlastníka nebo ve smlouvě o výstavbě, ale i skutečné účelové určení každé části domu. Z tohoto pohledu by měla být dovolacím soudem vyřešená otázka zčásti vyřešena jinak. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 As 2/2004 vyšel z judikatury Ústavního soudu, podle které společné části domu musí sloužit společnému užívání a být k tomuto užívání určeny. V řešené věci výkladní skříně obepínající předmětnou jednotku nejsou určeny ke společnému užívání a v souladu s jejich účelovým určením je ze společných částí domu vyloučila i smlouva o výstavbě. Tomu odpovídá i to, že žalobce uzavřel smlouvu o správě domu ohledně společných částí, ve které však není uvedena údržba výkladních skříní. Sama úprava výkladních skříní k reklamním polepům nepředstavuje úpravu jednotky, kterou by se měnil vzhled domu, neboť právě k tomu je výkladová skříň určena. I kdyby však byly výkladní skříně společnými částmi, jak uzavřel odvolací soud, byli by dovolatelé přesto oprávněni je užívat za účelem umístění polepů na základě konkludentní dohody vlastníků jednotek v domě. Dovolatelé jsou navíc oprávněni užívat společné části domu z titulu svého spoluvlastnického podílu na společných částech domu, jenž je spojen s vlastnictvím jednotky. V rozhodovací praxi nebyla řešena otázka, v jakém rozsahu je vlastník spoluvlastnického podílu na společných částech oprávněn užívat společnou část domu (výkladní skříně). Žalobce současně svoje právo vykonává šikanózním způsobem, když dopustil, aby jiní využili možnosti polepu oken k reklamě, zatímco vůči žalovaným se domáhá jejich odstranění, přičemž z takového odstranění ani nemůže získat žádný prospěch. S ohledem na to navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že dovolatelé předně nesprávně interpretují pojem jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. Výklad nalézacích soudů týkající se společných částí domu považuje žalobce za správný. Výkladní skříně pak nemohou být příslušenstvím jednotky, jak se domnívají žalovaní, neboť to vylučovala právní úprava účinná do 31. 12. 2013. Judikatura, kterou dovolatelé citují, není použitelná na řešenou věc. Okna jsou podle názoru žalobců součástí vnějšího pláště budovy a tedy společnou částí domu. Tvrzení, že existuje mezi vlastníky jednotek konkludentní dohoda o způsobu a rozsahu užívání oken a výkladních skříní, vznesli dovolatelé až v průběhu řízení a nikdy neoznačili projevy vůle, z nichž dovozují existenci takové dohody. I kdyby taková dohoda měla být uzavřena, žalovaní ji porušili tak, že na výkladní skříně instalovali celoplošnou reklamu. Žalobce konečně nesouhlasí s tím, že by se podáním žaloby dopouštěl výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl. Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Z judikatury dovolacího soudu se podává, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“). Z uvedeného vyplývá, že zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby [srovnej usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněné pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnos