22 Cdo 3652/2016 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3652/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2017 Spisová značka:22 Cdo 3652/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3652.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dobrá víra Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 134 odst. 1 obč. zák. § 130 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 3. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3652/2016 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) H. K., b) M. K., c) M. Š., d) MVDr. R. K., všech zastoupených JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, proti žalovanému Hlavnímu městu Praze, identifikační číslo osoby 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 623/2013, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 55 Co 263/2015-119, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 55 Co 263/2015-119, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 23. 1. 2015, č. j. 19 C 623/2013-83, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly určení, že jsou podílovými spoluvlastnicemi každá ideální 1/4 pozemku par. č. 33/2 o výměře 472 m2 v katastrálním území T., obci P., a uložil žalobkyním povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náklady řízení. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyň rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 55 Co 263/2015-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyním povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně i žalované město byli zapsáni v katastru nemovitostí jako duplicitní vlastníci pozemku par. č. 33/2 – žalobkyně na základě vlastnictví pozemku č. 322/1 bývalého Pozemkového katastru (dále také „PK“), který zdědily po A. a M. K., žalovaný na základě vlastnictví pozemku par. č. 33 katastru nemovitostí, který měl nabýt podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a který byl ke dni podání žádosti podle tohoto zákona (29. 4. 2002) v jeho prospěch zapsán do katastru nemovitostí. Sporný pozemek byl původně ve vlastnictví právních předchůdců žalobkyň; v souvislosti s obnovou mapového operátu se držby části pozemku právních předchůdců chopil v 80. letech stát a tento pozemek byl spolu s dalšími nově označen parcelním číslem 33. Již před rokem 1991 se na pozemku nacházela cesta, bližší doba vzniku však nebyla zjištěna; v současnosti je téměř úplně zastavěn místní komunikací. Po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. se držby pozemku par. č. 33 chopilo žalované město, žalobkyně pozemek nikdy neužívaly. V souvislosti s revizí údajů v katastru nemovitostí pro digitalizaci katastrálního území To. v roce 2007 doplnil katastrální úřad do souboru geodetických informací část původního pozemku Pozemkového katastru č. 322/1. Protože se shodoval s částí pozemku ve vlastnictví žalovaného (par. č. 33), byla tato „sporná“ část nově označena samostatným parcelním číslem 33/2, ke kterému vyznačil duplicitní zápis. V roce 2011 katastrální úřad duplicitní zápis vlastnického práva vymazal, v současné době tak svědčí zápis ve prospěch žalovaného. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyním svědčí naléhavý právní zájem na podání žaloby podle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); důvod pro postup podle restitučních předpisů neshledal, neboť žalobkyně byly až do roku 2007 (neuvedl, od kdy) vedeny jako vlastnice pozemku PK 322/1. Vozovka je místní komunikací III. třídy ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, která je samostatnou věcí ve smyslu občanského práva, a jejíž vlastnicí je podle § 9 odst. 1 téhož zákona žalovaná. Při stanovení hranice v roce 1983 nebyly splněny podmínky § 8 odst. 2 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, když právní předchůdci žalobkyň, jako vlastníci dotčeného pozemku, původně označeného č. 318/1, nebyli k řízení předvoláni. Žalované město proto předmětný pozemek následně nenabylo podle zákona č. 172/1991 Sb., neboť stát nebyl v době nabytí účinnosti tohoto zákona jeho vlastníkem. Žalovaný však pozemek vydržel podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledním účinném znění (dále také „obč. zák.“), protože nejméně od roku 1991 do roku 2007 pozemek držel v dobré víře, že mu na základě zákona č. 172/1991 Sb. náleží. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním hodnocením soudu prvního stupně. Zdůraznil, že zřízení místní komunikace, stejně jako její následná údržba a užívání žalovaným městem, ukazují na dobrou víru, že mu pozemek náleží. Zároveň nebyla držba nabyta lstí, podvodem či násilím, ani nebyl žalované pozemek přenechán pouze na určitou dobu. Proti rozsudku krajského soudu podávají žalobkyně (dále také „dovolatelky“) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodem podání dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelky tvrdí, že držba žalovaného se neopírá o žádný právní titul, a to ani domnělý. Tímto titulem nemůže být zákon č. 172/1991 Sb., neboť žalovaný se stal přímým nástupcem Místního národního výboru T., který se podílel na technickohospodářském mapování a který si musel být vědom nezákonnosti vyměření hranice. Nabývacím titulem není ani evidenční zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí. V této souvislosti kladou otázku, vylučuje-li držbu v dobré víře pouze její nepravost; zpochybňují závěr, že žalované město drželo pozemek v dobré víře. I v případě, že by domnělý právní titul existoval, dovolatelky namítají, že žalovaný předmětný pozemek vůbec nedržel. Držel pouze místní komunikaci, z čehož však nelze odvozovat držbu pozemku. Skutečnost, že spravoval místní komunikaci, je projevem přenesené působnosti obce, ta však nic nevypovídá o vůli držet předmětný pozemek; je třeba vůli obce v samostatné působnosti zkoumat a nevycházet pouze z tvrzení, že obec měla vůli držet věc jako vlastník. Navíc pokud žalovaný opírá vydržení pozemku o vlastnictví místní komunikace na něm postavené, nespadá tento spor do působnosti civilních soudů, neboť v občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci, které mají být podle zákona o pozemních komunikacích projednány ve správním řízení (k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99). Navrhuly proto napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že putativním právním titulem potřebným pro vydržení mohl být zákon č. 172/1991 Sb. a že dobrou víru nelze zaměňovat s právním nástupnictvím. Žalobou na určení vlastnického práva se dovolatelky dopouští obcházení restitučních předpisů, neboť osoba, která neuplatní restituční nárok, právo ztrácí a nemůže se ho již domáhat určovací žalobou (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001); navrhl proto zamítnutí, případně odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné. Přípustnost dovolání zakládá skutečnost, že odvolací soud při hodnocení oprávněnosti držby žalovaného částečně opomenul judikaturu dovolacího soudu. Protože k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014 a posouzení této okolnosti bylo pro rozhodnutí rozhodující, postupoval dovolací soud při řešení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dovolací soud především konstatuje, že projednání věci je v pravomoci soudu (§ 7 o. s. ř.). Napadené rozhodnutí není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu z 3. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99, podle kterého v občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci, které mají být projednány ve správním řízení podle z