22 Cdo 3664/2015 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3664/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 2. 2016 Spisová značka:22 Cdo 3664/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3664.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 123 obč. zák. § 137 odst. 1 předpisu č. 50/1976Sb. § 137 odst. 2 předpisu č. 50/1976Sb. § 130 obč. zák. § 129 obč. zák. § 132 obč. zák. § 159a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 5. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 27.5.2016I.ÚS 1723/16JUDr. Kateřina Šimáčkováodmítnuto22.6.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3664/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) M. Z., a b) V. Z., zastoupených JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Novobranská 270/18, proti žalovanému P. J., zastoupenému Mgr. Petrem Galiou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Sovova 709/5, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 86/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 2015, č. j. 9 Co 495/2010-523, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám zástupce žalovaného Mgr. Petra Galii. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. června 2010, č. j. 14 C 86/2005-358, zamítl žalobu na určení, „že žalobci mají ve svém společném jmění manželů část kamenné hraniční zdi v katastrálním území N. v délce 14,95 m, která stojí na hranicích parcely č. 874 a začíná u parcely č. 814/1 a vede jižním směrem“ (výrok I.), uložil žalovaným povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení v částce 64 843 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit státu společně a nerozdílně na zálohovaných nákladech znalečného částku 9 588 Kč (výrok III.). Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. března 2015, č. j. 9 Co 495/2010-523, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil kromě výroku II., v němž jej změnil tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně v částce 22 525 Kč (výrok I.), stanovil, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku v částce 10 156 Kč (výrok II.) a dále uložil žalobcům povinnost zaplatit České republice společně a nerozdílně na nákladech zálohovaných státem 27 866 Kč (výrok III.). Odvolací soud tak rozhodl poté, co jeho původní rozsudek ze dne 5. května 2011, č. j. 9 Co 495/2010-403, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. října 2013, č. j. 22 Cdo 3321/2011-435, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dle žalobců závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Namítají, že vlastnictví právních předchůdců žalobců ke zdi v délce 14,95 m (dále rovněž jako „předmětná nemovitost“) bylo založeno na základě restitučních předpisů, konkrétně zákonem o půdě. Předmětná nemovitost byla na základě restitučních předpisů právním předchůdcům žalobců vydána a jako taková jednoznačně specifikována ve znaleckém posudku vypracovaném pro účely restitučního řízení, čímž bylo vlastnické právo právních předchůdců žalobců „jednoznačně konstituováno.“ Uvádí, že nelze samostatně, dle jiných předpisů (občanského zákoníku), zkoumat vlastnictví k věci, jež byla vydána na základě předpisu restitučního, který je zákonem speciálním vůči obecným předpisům práva občanského. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že určí, že žalobci mají ve svém společném jmění předmětnou nemovitost a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu i soudu prvního stupně a považuje je za správné. Domnívá se, že soudy všech stupňů provedly ve věci „vyčerpávající“ dokazování a věc byla správně právně posouzena. Navrhuje, aby dovolací soud odmítl dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení jako nepřípustné, dovolání proti výroku ve věci samé zamítl, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení. Obsah rozhodnutí obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalobci především namítají, že bylo-li vlastnické právo jejich právních předchůdců k předmětné nemovitosti založeno na základě restitučních předpisů, nemůže být zpochybňováno v jiném řízení s poukazem na obecné předpisy práva občanského. Nejvyšší soud se otázkou účinků rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti ve vztahu k vlastníkům nemovitostí, kteří se restitučního řízení neúčastnili, již zabýval. Opakovaně přitom dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu o vydání nemovitosti osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení. Pokud k vydání nemovitosti někým jiným než jejím vlastníkem přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na práva dosavadního vlastníka. Nabyla-li k nemovitosti vlastnické právo fyzická osoba, nelze přitom tuto nemovitost v restituci vydat s výjimkou postupu podle § 8 odst. 1 zákona o půdě. Přesto, že zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, účinný do 31. 12. 2005, neměl ustanovení, podle kterého by výrok pravomocného rozhodnutí o soukromém majetkovém právu byl závazný pro účastníky, je zřejmé, že z hlediska subjektivních mezí správního rozhodnutí se i ve správním řízení uplatňuje zásada, podle níž se rozhodnutí nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno (§ 159a odst. 1 o. s. ř.) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 3048/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2008, sp. zn. 22 Cdo 1710/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1035/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou uveřejněná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). V projednávané věci odvolací soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že zeď v délce 14,95 m, stojící na pozemku žalovaného, tvořila v minulosti podélnou nosnou zeď hospodářské stavby, vystavěné právním předchůdcem žalovaného a později žalovaným odstraněné, přičemž v souladu s rozhodnutím o povolení její demolice ponechal žalovaný na místě jako část potřebnou pro zachování hraniční zdi mezi pozemky účastníků právě zmíněnou část nosné zdi stavby. Jinými slovy z dokazování vyplývá, že na hranici v délce 90 m mezi pozemky žalobců a žalovaného jsou dvě nemovité věci. Jednou je kamenná zeď v