22 Cdo 3962/2019 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3962/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 7. 2021 Spisová značka:22 Cdo 3962/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3962.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Zemědělská půda Nabytí vlastnického práva od neoprávněného Dobrá víra Držba Dotčené předpisy:§ 28b odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. ve znění od 01.07.1993 § 30 předpisu č. 229/1991Sb. ve znění od 01.07.1993 § 984 předpisu č. 89/2012Sb. ve znění od 01.01.2014 § 129 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.12.2013 § 130 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 10. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3962/2019-1008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným: 1) Aeroklubu Frýdlant nad Ostravicí, z. s., IČO 45235279, se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Lubno 191, zastoupenému JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 41, 2) J. V., narozenému XY, bytem XY, 3) J. D., narozenému XY, bytem XY, žalovaným 2) a 3) zastoupeným JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 210/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2019, č. j. 8 Co 23/2019-887, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2019, č. j. 8 Co 23/2019-887, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud ve Frýdku-Místku (vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 22 Cdo 1611/2014-595, kterým Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci, a to rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2013, č. j. 8 Co 934/2013-570, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 8. 2013, č. j. 9 C 210/2005-535) rozsudkem ze dne 6. 8. 2018, č. j. 9 C 210/2005-820, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. st. XY, parc. č. st. XY a parc. č. st. XY v k. ú. XY, obci XY, a vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, které vznikly oddělením od stávajících pozemků parc. č. XY, XY a XY na základě geometrického plánu č. 1111-19/2011, vyhotoveného S. K., schváleného Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY dne 26. 9. 2011 pod č. 1891/11; dále rovněž společně jako „předmětné nemovitosti“ (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaní jsou jako vlastníci či spoluvlastníci předmětných nemovitostí zapsáni v katastru nemovitostí a jsou právními nástupci původních vlastníků pozemků. Pozemky tvoří areál letiště v XY a v průběhu let došlo k několika změnám v označení předmětných nemovitostí. Právní předchůdci žalovaných pronajali v roce 1957 předmětné nemovitosti Krajskému výboru Svazu pro spolupráci s armádou za účelem využití k letištní ploše. V roce 1965 jim stát vlastnictví k těmto pozemkům odňal (vyvlastnil) postupem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Stát však nenechal zapsat své vlastnictví do evidence nemovitostí. Žalobce se proto prostřednictvím žaloby domáhal určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Nalézací soud dovodil, že žalovaní nemohli nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě § 28b odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném od 1. 7. 1993 (dále jen „zákon o půdě“), podle kterého došlo-li k přechodu vlastnictví k nemovitostem podle zákonů o zemědělském družstevnictví a prováděcích předpisů nebo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a tato změna nebyla zaevidována v pozemkových knihách nebo na listu vlastnictví u příslušného střediska geodézie, je vlastníkem těchto nemovitostí osoba, která byla k 24. červnu 1991 zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí. Vyložil, že tento zákon se vztahoval pouze na půdu, která ke dni účinnosti tohoto zákona, příp. v době odnětí původním vlastníkům, tvořila zemědělský půdní fond, nebo do něj náležela [§ 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě]. V projednávané věci však předmětné nemovitosti ke dni účinnosti zákona o půdě, ani v době odnětí původním vlastníkům, zemědělský půdní fond netvořily ani do něj nenáležely, a proto nemohli právní předchůdci žalovaných nabýt vlastnické, případně spoluvlastnické právo k těmto nemovitostem na základě § 28b odst. 1 zákona o půdě. Dále posuzoval, zda žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, se stali spoluvlastníky předmětných nemovitostí na základě nabytí vlastnického práva od „nevlastníka“ založeného na dobré víře nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, toto a další níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách Ústavního soudu – nalus.usoud.cz). Jelikož žalovaný 1) nabyl spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech v průběhu tohoto řízení (na základě darovací smlouvy ze dne 30. 4. 2007, kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2016 a kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2016), nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že nabývá vlastnické právo od vlastníka. Žalovaní 2) a 3) nabyli vlastnické právo na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 uzavřené se společností LAHOS, s. r. o. V této době však byla v katastru nemovitostí u předmětných nemovitostí zapsána poznámka o probíhajícím soudním řízení, jehož předmětem bylo určení vlastnického práva k těmto nemovitostem, a tedy i žalovaní 2) a 3) museli objektivně vědět, že existují pochybnosti o vlastnickém právu LAHOS, s. r. o. Nalézací soud rovněž dovodil, že na základě dobrověrného nabytí se nemohli stát (spolu)vlastníky předmětných nemovitostí ani právní předchůdci žalovaných. Soud prvního stupně také přijal a odůvodnil závěr, že žalovaní ani jejich právní předchůdci nemohli vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabýt na základě vydržení. Uzavřel, že Česká republika, resp. její právní předchůdce, nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., přičemž následně k nabytí vlastnického práva ze strany žalovaných, resp. jejich právních předchůdců nedošlo. Proto určil, že vlastníkem těchto pozemků je žalobce. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 8 Co 23/2019-887, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají všichni žalovaní dovolání [samostatně žalovaný 1) a společně žalovaní 2) a 3)], jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. K nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem právními předchůdci žalovaných na základě § 28b odst. 1 zákona o půdě: Žalovaný 1) v dovolání nesouhlasí se závěrem, že jeho právní předchůdci nemohli nabýt vlastnické právo na základě § 28b odst. 1 zákona o půdě. Za neřešenou považuje právní otázku, zda je pro aplikaci tohoto ustanovení rozhodující, že pozemky v době odnětí jejich původním vlastníkům byly evidovány jako zemědělská půda (a rovněž ještě další 4 roky), nebo skutečnost, že od roku 1951 již byly zahrnuty do oblasti letiště. Má rovněž za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, podle kterého „za zemědělské obhospodařování v uvedeném smyslu lze přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (udržení) do kategorií zemědělských pozemků.“ Podle žalovaného 1) byly předmětné nemovitosti v době odnětí původním vlastníkům způsobilé k jejich zařazení do kategorie zemědělských pozemků, a proto nabyli právní předchůdci žalovaného 1) vlastnické právo k těmto nemovitostem na základě §