22 Cdo 4013/2013 — Nejvyšší soud

22 Cdo 4013/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 12. 2015 Spisová značka:22 Cdo 4013/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4013.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Spoluvlastnictví Dotčené předpisy:§ 139 odst. 2 obč. zák. § 137 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 3. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 4013/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. K. a b) O. K., zastoupených JUDr. Janem Vobrem, advokátem se sídlem v Sezimově Ústí, náměstí T. Bati 417, proti žalované Ing. V. K., zastoupené Mgr. Davidem Řezníčkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 20/3, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 166/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře ze dne 21. června 2013, č. j. 15 Co 360/2013-302, ve znění opravného usnesení ze dne 12. srpna 2013, č. j. 15 Co 360/2013-312, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 21. června 2013, č. j. 15 Co 360/2013-302, ve znění opravného usnesení ze dne 12. srpna 2013, č. j. 15 Co 360/2013-312, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 14. března 2013, č. j. 8 C 166/2010-241, se ve výrocích III., IV. a V. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. března 2013, č. j. 8 C 166/2010-241, výrokem I. uložil žalobci a) povinnost zaplatit žalované částku 3 490,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a stejnou povinnost zaplatit žalované částku 3 490,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku uložil i žalobkyni b) výrokem II. Výrokem III. dále zamítl žalobu v části, ve které se žalovaná domáhala zaplacení další částky ve výši 70 043,- Kč vůči žalobci a) a výrokem IV. zamítl žalobu v části, ve které se žalovaná domáhala zaplacení další částky ve výši 70 043,- Kč vůči žalobkyni b). Výrokem V. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalované uložil povinnost nahradit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 50 391,- Kč k rukám jejich právního zástupce. V dané věci se jednalo v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Prvním rozsudkem ze dne 4. července 2012, č. j. 8 C 166/2010-123, bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem tvořícím součást podniku a současně bylo na základě vzájemné žaloby provedeno tzv. vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu. V rámci vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu se žalovaná vzájemnou žalobou domáhala náhrady investic, které nad rámec svého spoluvlastnického podílu vynaložila na společný podnik. Ve výrocích týkajících se části nároku na vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. prosince 2012, č. j. 15 Co 779/2012-182. Sporná přitom zůstala pouze otázka povahy investic vynaložených od 29. 4. 2008 do 2. 4. 2009 a otázka důvodnosti žalobci vznesené námitky promlčení práva na jejich náhradu. Ohledně nákladů vynaložených v období od 29. 4. 2008 do 29. 10. 2008 dospěl soud prvního stupně k závěru, že pro toto období žalobci udělili žalované plnou moc k tomu, aby „nadále pokračovala v živnosti a v rámci obvyklého hospodaření nakládala s finančními prostředky a s movitým majetkem v plném rozsahu a bez jakýchkoliv omezení“. Investice proto považoval za vynaložené se souhlasem všech spoluvlastníků, jejichž náhradu mohla žalovaná požadovat již v době trvání spoluvlastnického vztahu. Jestliže nárok na jejich náhradu uplatnila až žalobou podanou dne 3. 4. 2012, nemohl být, vzhledem k uplatněné námitce promlčení, přiznán. Náklady vynaložené od 30. 10. 2008 do 2. 4. 2009, připadající na období po zániku plné moci, vyhodnotil sice jako investice provedené bez souhlasu žalobců, ale protože se jednalo o nutné náklady (s výjimkou nákladů vynaložených na systém klíčů ve výši 20 939,90 Kč), mohla žalovaná i v tomto případě uplatnit nárok na jejich náhradu již za trvání spoluvlastnictví. Nárok na jejich náhradu je proto promlčen. Soud prvního stupně přitom vycházel z úvahy, že podnik je věcí hromadnou, a proto náklady vynaložené v souvislosti s provozem podniku mohou sloužit jednak k tomu, aby byl zajištěn jeho běžný chod (mzdy, nákup materiálu, úhrada energií aj.), tak i případná modernizace. Podle toho, k čemu jsou náklady určeny, je pak možno je rozdělit na nutné (bez nichž by podnik nemohl řádně fungovat) a nikoli nezbytné (měnící do jisté míry jeho kvalitu). Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 21. června 2013, č. j. 15 Co 360/2013-302, ve znění opravného usnesení ze dne 12. srpna 2013, č. j. 15 Co 360/2013-312, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. o částečném zamítnutí žaloby potvrdil (výrok I.) a ve výroku V. o nákladech řízení změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 32 095,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku částku 7 990,80 Kč k rukám jejich právního zástupce (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že náklady investované žalovanou do společného podniku v období, kdy byla na základě plné moci oprávněna zastupovat žalobce při „nakládání s finančními prostředky a movitým majetkem v rámci obvyklého hospodaření“, lze považovat za vynaložené se souhlasem žalobců, a protože se jejich náhrady mohla domáhat již za trvání spoluvlastnictví, je její nárok v tomto rozsahu promlčen. Promlčen je i nárok na náhradu nákladů vynaložených po zániku plné moci (s výjimkou nákladů souvisejících se zavedením nového systému klíčů), protože se jedná o nutné náklady, „bez kterých by nebylo možno zabezpečit to, co účastníci v té době sledovali, tedy pozvolné a plynulé ukončení činnosti podniku“. Jejich náhrady se tak žalovaná mohla domáhat již za trvání spoluvlastnického vztahu. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu). Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby rovněž zrušil výroky III., IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně, a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k vyřešení právní otázky, které podle jejího názoru nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Má jít o posouzení: a) „zda náklady vynaložené žalovanou je možné považovat za běžnou údržbu a správu společné věci“, a to s ohledem na „specifickou povahu“ podniku s tím, že „každá investice do podniku představuje jeho zhodnocení“, b) „zda … lze ztotožňovat samotný akt udělení plné moci s dohodou spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí“ s tím, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o investicích žalované do společné věci, když souhlas žalobců směřoval výlučně k tomu, aby žalovaná hospodařila s penězi získanými z provozu podniku. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože podílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo před 1. lednem 2014 a o jeho vypořádání bylo pravomocně rozhodnuto též před tímto datem, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto záko