22 Cdo 404/2023 – Nejvyšší soud

22 Cdo 404/2023-275 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně THUS, spol. s r.o., IČO 60491892, se sídlem v Praze 7, U průhonu 1141/2, zastoupené Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalovanému D. T. H., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 820/45, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 31/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 22 Co 142/2021-212, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 22 Co 142/2021-212, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud Praha-východ (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 11 C 31/2018-180, vyhověl žalobě na povolení nezbytné cesty a zřídil služebnost cesty přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a to pro každého vlastníka budovy bez č. p./č. ev. nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 156-107/2017, vyhotoveném GBS Praha s.r.o. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit za zřízenou služebnost jednorázovou náhradu 200 000 Kč (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení, které vznikly účastníkům (výrok II) a státu (výrok III). Krajský soud v Praze (dále také jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č. j. 22 Co 142/2021-212, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zřídil služebnost nezbytné cesty spočívající v právu průchodu a průjezdu přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, ve prospěch každého vlastníka budovy bez č. p./č. ev. stojící na těchto pozemcích, v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu č. 156-107/2017, vyhotoveném GBS Praha s.r.o. Žalovanému uložil povinnost výkon tohoto práva strpět a žalobkyni stanovil povinnost zaplatit za zřízenou služebnost jednorázovou náhradu 260 000 Kč (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení a odvolacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II a III) a náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok IV). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá zajištěn dostatečný přístup ke shora uvedené stavbě z veřejné cesty. Uvedl, že nájemní smlouva ze dne 1. 9. 1999, ve znění dodatku č. 1 ze dne 22. 10. 2003, uzavřená mezi účastníky řízení neposkytuje žalobkyni nezbytnou právní jistotu v souvislosti se zajištěním přístupu k její nemovitosti z veřejné cesty. Pokud je žalobkyně podle nájemní smlouvy oprávněná užívat pozemky parc. č. XY a parc. č. XY jako skladové plochy, neopravňuje ji to k průchodu a průjezdu k budově bez č. p./č. ev., která je postavena na těchto pozemcích. Zohlednil také, že nájemní smlouva je uzavřena na dobu určitou, a to do 1. 9. 2049. Přihlédl rovněž k tomu, že ujednání o výši nájemného je neurčité. Uzavřel, že na základě takové nájemní smlouvy nemá žalobkyně možnost s ohledem na absenci přístupu z veřejné cesty užívat stavbu v souladu s jejím účelem za podmínek, které lze po ní spravedlivě požadovat. K tomu poznamenal, že nájemní smlouva není žádnou ze stran dodržována. Především žalovaný dlouhodobě neumožňuje žalobkyni užívání předmětu nájmu v souladu s nájemní smlouvou. Za důvodné nepovažoval námitky žalovaného, že stavba, k níž se žalobkyně domáhá povolení práva nezbytné cesty, není ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Vyložil, že žalobkyně zřídila stavbu s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe. Splnila rovněž veškeré povinnosti plynoucí ze smluv, na základě kterých byla stavba zřízena, a následně dokončené dílo převzala. Proto ke stavbě nabyla vlastnické právo. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že nájemní smlouva ze dne 1. 9. 1999 ve znění dodatku č. 1 z 22. 10. 2003 neumožňuje žalobkyni užívat pozemky parc. č. XY a parc. č. XY k průjezdu a průchodu k budově bez č. p./č. ev. (která je podle odvolacího soudu postavena na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY). Podle žalovaného je nutné výkladem tohoto právního úkonu dospět k závěru, že žalobkyni je prostřednictvím nájmu předmětných pozemků zajištěn dostatečný přístup ke stavbě z veřejné cesty, a proto nelze žalobě na povolení nezbytné cesty vyhovět (v této souvislosti odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1893/2011). Z uvedené smlouvy (s přihlédnutím k vůli stran při jejím uzavření) plyne, že účelem tohoto právního úkonu bylo (mimo jiné) zajistit žalobkyni přístup z veřejné cesty ke stavbám (i budoucím), které se nachází na pozemcích, jež jsou předmětem nájmu. Má rovněž za to, že sjednané nájemné nelze považovat za neurčité, neboť ve smlouvě je specifikován způsob jeho výpočtu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006). Podle žalovaného nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena právní otázka, zda může soud nezbytnou cestu povolit, má-li žadatel zajištěn přístup z veřejné cesty na základě nájemní smlouvy (jako tomu je v poměrech projednávané věci). K tomu poznamenává, že pokud je zajištěn přístup k nemovitosti na základě nájemní smlouvy, následně zřízená služebnost by byla „neplatná“ pro nemožnost plnění ve smyslu § 580 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nesouhlasí také se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně je vlastníkem stavby, k níž se domáhá povolení práva nezbytné cesty. Podle příslušné smlouvy měla žalobkyně nabýt vlastnické právo k této stavbě zaplacením ceny za příslušné dílo. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobkyně tuto cenu zaplatila. Odvolací soud vyšel z ustálené rozhodovací praxe, podle které vlastnické právo ke stavbě nabyde ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001). Proto dovodil, že vlastníkem příslušné stavby je žalobkyně. Podle žalovaného by však tato právní otázka měla být posouzena jinak. Vlastnické právo je objektivní kategorií a subjektivní představy stavebníka nemohou založit vlastnické právo ke zhotovované stavbě. A nesplnila-li žalobkyně povinnosti plynoucí ze smlouvy, na základě které měla vlastnické právo nabýt, nemohla se stát vlastníkem nově zřizované stavby. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího i nalézacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemá zajištěn přístup z veřejné cesty k předmětné stavbě na základě nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 1999 ve znění dodatku č. 1 ze dne 22. 10. 2003. Pro rozhodnutí ve věci je zásadní skutečnost, že žalovaný dlouhodobě brání žalobkyni ve výkonu jejích práv, která jsou založena touto nájemní smlouvou. Na jejím základě tak žalobkyně nemá potřebnou právní jistotu v souvislosti s přístupem k předmětné stavbě z veřejné cesty. Za správný považuje rovněž závěr odvolacího soudu o neurčitosti nájemní smlouvy s ohledem na stanovení výše nájemného. Na druhou stranu neopodstatněné jsou námitky žalovaného, že žalobkyně není vlastníkem předmětné stavby. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, případně zamítl. Dovolání je z části přípustné a zároveň důvodné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K námitce žalovaného, prostřednictvím které zpochybňuje vlastnické právo žalobkyně ke stavbě be