22 Cdo 4043/2018 — Nejvyšší soud

22 Cdo 4043/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2019 Spisová značka:22 Cdo 4043/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4043.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Rozhrady (o. z.) Dotčené předpisy:§ 854 předpisu č. 946/1811Sb. § 1024 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 6. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 4043/2018-333 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9, proti žalované L. M. S., narozená XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 220/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. června 2018, č. j. 15 Co 135/2018-308, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Radomíra Šimáčka, advokáta se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 9 C 220/2016-255, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem kamenocihelné zdi včetně části s oplocením se sloupky a pletivem, která odděluje pozemky ve vlastnictví žalobce – parc. č. st. XY a parc. č. XY, v k. ú. a obci XY, od pozemků žalované parc. č. st. XY a parc. č. XY a XY, v k. ú. a obci XY (výrok I.), zastavil řízení o žalobním návrhu na určení, že části pozemků parc. č. XY, XY a XY, nacházející se pod hraniční zdí a oddělené geometrickým plánem, jsou ve výlučném vlastnictví žalobce (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, č. j. 15 Co 135/2018-308, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Závěry soudů obou stupňů nepovažuje za správné. Podle jejího názoru je rozhodnou úpravou obecný zákoník občanský, který vycházel z domněnky společného vlastnictví rozhrady. Stavební materiál části rozhrady na hranici s pozemkem parc. č. XY a podstatné části rozhrady na hranici s pozemkem žalované parc. č. XY vyčnívají pouze na stranu pozemku žalované parc. č. XY a XY a v pochybnostech by tak mělo žalované svědčit nedělené vlastnictví rozhrady. Z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu vyplývá, že spoluvlastnictví dělící zdi lze zásadně považovat za spravedlivé uspořádání vztahu mezi vlastníky sousedních domů tvořících původně dům jediný. Právní domněnku spoluvlastnictví rozhrady zakotvuje i nový občanský zákoník. Pokud soudy vycházely ze skutkového závěru, že předmětná rozhrada je postavena na žalobcových pozemcích, nepostupovaly správně, neboť i kdyby tomu tak bylo, neznamenalo by to bez dalšího, že je rozhrada jeho výlučným vlastnictvím. Nesprávné skutkové zjištění v tomto směru tvoří vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Při řešení otázky, komu patří předmětná rozhrada, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. To platí i pro řešení otázky, zda je možno provést změny v katastru nemovitostí ohledně hranic mezi sousedními nemovitostmi na základě rozsudku o určení vlastnického práva k tzv. umělé rozhradě (hraniční zdi a oplocení oddělující nemovitosti). V rozhodovací praxi dovolacího soudu pak nebyla řešena otázka, zda má na vlastnictví předmětné rozhrady vliv skutečnost, že žalobce na části předmětné rozhrady umístil bez povolení a souhlasu žalované přístřešek s přesahem do části rozhrady žalované, kdy tato část rozhrady tvoří pro část přístřešku opěrnou zeď. Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že při řešení otázky nákladů řízení odvolací soud shledal důvodnou námitku žalované, že soud prvního stupně nezohlednil skutečnost, že vzal žalobce v průběhu řízení částečně žalobu zpět a procesně zavinil částečné zastavení řízení a v konečném důsledku aplikaci § 146 odst. 2 o. s. ř., což plyne i z jí citované judikatury v dovolání. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobní návrh žalobce na určení vlastnického k předmětné zdi zamítá a změnil rovněž výrok o náhradě nákladů řízení. Navrhla rovněž, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že se mu podařilo prokázat, že jeho dědeček a babička v roce 1928 dojednali s právním předchůdcem žalované odkoupení části původního pozemku parc. č. XY. Právní předchůdci žalobce nezřizovali zcela zjevně hraniční zeď v nově zakoupené části, neboť ta byla zbudována pouze v nezastavěné části nové hranice pozemků. Argumentaci žalované, že jakékoli zdi vyskytující se na hranicích pozemků jsou společné, považuje žalobce za zavádějící. O rozhradu se může jednat pouze tehdy, pokud bude umístěna přímo na hranici pozemků. V daném případě je zeď ve výlučném vlastnictví žalobce, což bylo v řízení prokázáno. I kdyby měla být hranice mezi pozemky žalobce a žalované ve středu zdi, jak tvrdí žalovaná, byla by část pozemků žalované pod zdmi vydržena žalobcem, resp. jeho právními předchůdci. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o otázku, komu patří předmětná rozhrada. Podle jejího názoru by se měla uplatnit domněnka společného vlastnictví rozhrady. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle § 854 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále také „o. z. o.“), brázdy, ploty dělané i samostatné, ohrady a zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi sousedními pozemky, pokládají se za společné vlastnictví, ač nedokazují-li opak znaky, nápisy nebo jiné známky a pomůcky. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2097/2006 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 5, str. 189) uvedl, že podle tohoto ustanovení platila vyvratitelná právní domněnka o spoluvlastnictví rozhrady, kterou se rozuměla i rozhrada mezi stavbami (k tomu srovnej Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému autorů JUDr. F. Roučka a JUDr. J. Sedláčka, vydaný nakladatelstvím Linhart Praha 1935 - dále „Komentář“, díl III, str. 658). Obecný zákoník občanský z roku 1811 tedy výslovně počítal s tím, že předmětem spoluvlastnictví vlastníků dvou sousedních staveb může být i zeď tyto stavby oddělující. Pokud § 361 o. z. o. rozlišoval spoluvlastnictví nedělené s podíly ideálními a spoluvlastnictví dělené s podíly reálnými, pak spoluvlastnictví rozhrad bylo spoluvlastnictvím neděleným s podíly ideálními. Podle Komentáře, díl II, str. 221 „je v obč. zák. zevrubně upraveno,