22 Cdo 4690/2017 — Nejvyšší soud

22 Cdo 4690/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2018 Spisová značka:22 Cdo 4690/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4690.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nezbytná cesta (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1029 o. z. § 1021 o. z. § 1022 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 7. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 4690/2017-284 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce S. B., zastoupeného JUDr. Janem Holubem, LL.M., advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti žalovaným 1) J. I. a 2) J. I., zastoupeným Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 C 77/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, č. j. 26 Co 16/2017-239, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, č. j. 26 Co 16/2017-239, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 9. 2016, č. j. 17 C 77/2014-164, se, vyjma výroku III. rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 9. 2016, č. j. 17 C 77/2014-164, ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 16. 9. 2016, č. j. 17 C 77/2014-164, rozhodl o zřízení služebnosti stezky a cesty ve prospěch vlastníka pozemku, zapsaného na LV pro k. ú. V., obec V., vedeném u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště K., a to přes část pozemku, zapsaného na LV pro k. ú. V., obec V., vedeném u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště K., v rozsahu určeném geometrickým plánem Ing. Lubomíra Černého č. 181/2014, ze dne 13. 8. 2014 (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným částku 47 580 Kč (výrok II.). Dále zamítl žalobu, aby soud zřídil služebnost inženýrských sítí přes část pozemku v rozsahu stanoveném v geometrickém plánu Ing. Lubomíra Černého č. 181/2014, ze dne 13. 8. 2014 (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. – V.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pozemek žalobce není přístupný z veřejné cesty. Žalobce na něj v současné době přistupuje přes pozemky ve vlastnictví obce V., které však nelze považovat za veřejnou cestu. Dále používá pro přístup pozemek ve spoluvlastnictví J. B., J. B., M. B., O. B., D. H., K. H. a K. P., a to na základě nezávazné společenské úsluhy ve smyslu § 2055 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „o. z.“). Žalobce neměl možnost zajistit si přístup na svůj pozemek jinak než na základě soudního rozhodnutí. Z výpovědí některých spoluvlastníků pozemku sice vyplynulo, že mu nabídli odkoupení nezbytné části pozemku, přes kterou by mohl přistupovat na svůj pozemek, podmínili to však odkoupením další části pozemku. Nejvhodnější variantou zajištění přístupu žalobce na jeho pozemek z veřejné cesty (kterou je pozemek ve vlastnictví obce V.) je povolení nezbytné cesty přes pozemek ve vlastnictví žalovaných. Soud prvního stupně nezbytnou cestu povolil ve formě služebnosti spočívající v průchodu a průjezdu. Přihlédl ke skutečnosti, že žalobce v současné době užívá pozemek k rekreaci a má v úmyslu na něm vystavět rodinný dům (pozemek je územním plánem určen k zastavění). K plnohodnotnému užívání pozemku k rekreaci a bydlení je nezbytná jeho dostupnost i motorovými vozidly. Zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zřízení služebnosti vedení inženýrských sítí přes pozemek žalovaných, neboť soud není oprávněn na základě § 1267 o. z. a čl. 11 Listiny základních práv a svobod takovou služebnost zřídit. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalovaných rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 26 Co 16/2017-239, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV., V., a VI. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že pozemky ve vlastnictví obce V. naplňují svojí povahou znaky veřejné cesty, přičemž pro takové posouzení nejsou určující údaje evidované v katastru nemovitostí (např. druh pozemku či způsob jeho využití), ani skutečnost, zda se jedná o veřejnou pozemní komunikaci. I přes výše uvedené uzavřel, že nejvhodnější variantou zajištění přístupu žalobce na jeho pozemek je zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti spočívající v právu chůze i jízdy přes pozemek žalovaných. K rozsahu zřizované nezbytné cesty poznamenal, že žalobce deklaroval vážný zájem postavit na jeho pozemku rodinný dům. Pokud by neměl zajištěno odpovídající spojení pozemku s veřejnou cestou, nemohl by tento svůj záměr uskutečnit, a to i s ohledem na stavební řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Především mají za to, že soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly s námitkou, že žalobce si může zajistit přístup na svůj pozemek i jinak než prostřednictvím žaloby na povolení nezbytné cesty. Podle dovolatelů se z výpovědí spoluvlastníků pozemku podává, že byli ochotni prodat žalobci pouze nezbytnou část tohoto pozemku nutnou k zajištění přístupu na pozemek, přičemž prodej nepodmiňovali prodejem další části pozemku. V takovém případě ovšem není soud oprávněn nezbytnou cestu přes pozemek žalovaných povolit, neboť žalobce má možnost zajistit si přístup na svůj pozemek z veřejné cesty jinak (to vše za předpokladu, že i pozemky ve vlastnictví obce V. je nutné považovat za veřejnou cestu). V této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010. Dále namítají, že nezbytná cesta by neměla být povolena jako služebnost spočívající v právu vlastníka služebného pozemku přes zatížený pozemek procházet i projíždět. Považují za důležité zohlednit, že žalobce využívá v současné době pozemek pouze k rekreaci jako zahradu a na pozemku se nenachází žádná stavba zapsaná v katastru nemovitostí. V takovém případě ovšem postačí, bude-li zajištěn žalobci pouhý pěší přístup na pozemek, a to i vzhledem ke skutečnosti, že žalobce může zaparkovat automobil na veřejné cestě ve vzdálenosti několika desítek metrů od hranice jeho pozemku. Povolení nezbytné cesty jako služebnosti spočívající i v právu jízdy přes zatížený pozemek nemůže rovněž odůvodnit skutečnost, že pozemek je určen k zastavění a žalobce deklaroval zájem postavit na tomto pozemku rodinný dům. Navrhují, aby dovolací soud změnil podle § 243d písm. b) o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu na povolení práva nezbytné cesty zamítne. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Jelikož je rozhodnutí o povolení nezbytné