22 Cdo 4811/2014 — Nejvyšší soud

22 Cdo 4811/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 2. 2016 Spisová značka:22 Cdo 4811/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4811.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Spoluvlastnictví Dotčené předpisy:§ 139 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 5. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 4811/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně E. A., zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, proti žalovaným: 1) E. Č., 2) R. Č., a 3) S. R., všem zastoupeným Mgr. Robertem Holfeuerem, advokátem se sídlem v Brně – Králově Poli, Purkyňova 2740/45, o zaplacení 780 010 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 136/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2014, č. j. 49 Co 364/2012-271, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. června 2012, č. j. 34 C 136/2008-242, zamítl návrh žalobkyně, kterým se domáhala po žalovaném 1) zaplacení 334 290 Kč s úrokem z prodlení za dobu a ve výši specifikované ve výroku rozsudku a po každém z žalovaných 2) a 3) zaplacení 222 860 Kč s úrokem z prodlení za dobu a ve výši specifikované ve výroku rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. dubna 2014, č. j. 49 Co 364/2012-271, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až V.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla doposud řešena, a neboť se odvolací soud z části odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu neposoudil dohodu spoluvlastníků nazvanou jako nájemní smlouva ze dne 1. 3. 1996 podle jejího jazykového vyjádření a konstatoval její absolutní neplatnost. Z jazykového vyjádření obsahu dohody lze zcela jednoznačně seznat vůli stran, zvláště je-li přihlédnuto k okolnostem, za jakých byl projev vůle učiněn a k jakému účelu projev vůle směřoval. Vůlí stran bylo umořování nákladů v celkové výši 1 002 870 Kč po dobu 70 let. Jakékoliv stanovení výše nájemného nemůže mít vliv na platnost dohody. Žalobkyně dále zpochybňuje počátek běhu promlčecí lhůty na 1. 3. 1996, nikoliv na den, kdy žalovaní nebyli z důvodu prodeje s to uzavřenou dohodu plnit a bezplatný dlouhodobý nájem garantovat. Závěr, že uplatněná námitka promlčení je v souladu s dobrými mravy, nemá oporu v provedeném dokazování. Nesprávným je také závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného 2). Odvolací soud tak zejména nereflektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu týkající se projevu vůle a vypořádání investic mezi spoluvlastníky. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní ve vyjádření stručně uvedli, že považují rozsudek odvolacího soudu za věcně a formálně správný a navrhují, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné a účelové zamítl. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Jelikož nárok žalobkyně na zaplacení investice měl vzniknout před 1. lednem 2014, postupoval ve shodě § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka v první řadě namítala, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily platnost nájemní smlouvy ze dne 1. 3. 1996 a jejího dodatku z téhož dne, z níž měla vyplynout dohoda spoluvlastníků o způsobu vypořádání investice. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, je určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zachycen. Nestačí tedy, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o svém obsahu ani u třetích osob [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 4449/2008 uveřejněný pod č. C 9 346 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 26 Cdo 1460/2013 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Rovněž platí, že obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo jej učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce nahrazovat [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. 26 Cdo 4548/2008 (uveřejněný pod č. C 7 858 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3324/2011 (uveřejněný pod č. C 12 691 v Souboru)]. Nejvyšší soud k přezkumu úvah soudů nižších stupňů o neurčitosti smlouvy, jež jsou vždy úzce spjaty s konkrétními skutkovými zjištěními, přistupuje zdrženlivě a v rámci dovolacího řízení koriguje toliko zřejmá vybočení z mezí stanovených pro posuzování určitosti právních úkonů [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010 (uveřejněný pod č. C 13 277 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 25 Cdo 2471/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)]. V posuzovaném případě soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 1. 3. 1996 včetně jejího dodatku je absolutně neplatná, neboť ani výkladem obsahu dohody nelze její neurčitost odstranit. Strany si totiž v „nájemní“ smlouvě sjednaly, že žalobkyně bude ostatním spoluvlastníkům platit „nájemné“ coby úhradu za užívání společné věci nad rámec svého podílu v částce 691,60 Kč měsíčně, v dodatku k této smlouvě však ve své podstatě tuto „nájemní“ smlouvu zcela mění, neboť v dodatku ze dne 1. 3. 1996 si strany sjednávají, že nebude žalobkyní placeno ničeho, resp. že žalobkyně bude v bytě č. 9 bydlet „bezplatně s přihlédnutím k současným nájmům v městě Brně až do odečtení veškerých nákladů spojených se stavbou bytu, tj. cca 70 let“. Z dodatku ovšem nelze dovodit, jaká částka (nebo jaký měl být způsob, jak k této částce dospět) se měla měsíčně od investice žalobkyně odečítat – zda tedy v regulované či tržní výši, zda se měla v průběhu oněch 70 let zvyšovat, snižovat či zůstat stejná (prostý násobek částky 691,60 Kč měsíčně × 840 měsíců pak nedává výši investice činící 1 002 870 Kč, leč 580 944 Kč) a zdali mělo být tržní či regulované nájemné jen základem pro určení konečné výše odečítané částky. Text nájemní smlouvy formulovala žalobkyně, a proto jde neurčitost právního úkonu k její tíži. S těmito závě