22 Cdo 5049/2015 — Nejvyšší soud

22 Cdo 5049/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 8. 2016 Spisová značka:22 Cdo 5049/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5049.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 11. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 21.11.2016II.ÚS 3845/16JUDr. Jiří Zemánekodmítnuto15.8.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 5049/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka, a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing. J. B., zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze, Národní 58/32, proti žalovanému Hlavnímu městu Praze, IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2, zastoupené JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze, Helénská 1799/4, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 167/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2015, č. j. 70 Co 155/2015-145, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 228 Kč, k rukám zástupce žalobce Mgr. Roberta Plicky. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2014, č. j. 21 C 167/2014-95, určil, že žalobce je vlastníkem budovy bez čísla popisného nebo evidenčního, způsob využití jiná stavba, situované na pozemku parc. č. 2513/345 v katastrálním území D., obec P. a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 3. 2015, č. j. 70 Co 155/2015-145, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hodnocení dobré víry žalobce a s ní spojeného vydržení vlastnického práva k předmětné stavbě. Žalobce nebyl nikdy zapsán jako vlastník stavby v katastru nemovitostí, a musel si být vědom, že převod vlastnického práva na základě kupní smlouvy nebyl dovršen. Nemohl být tedy v dobré víře, že mu svědčí vlastnické právo. Dovolatelka rozsáhle odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, která se zaměřuje na výklad pojmu dobré víry držitele věci. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí soudu odvolacího tak, že žalobu zamítne. Žalobce se ztotožňuje s právním posouzením nalézacích soudů a jejich úvahy nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout. Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vydržení vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku]. Žalovaný je vlastníkem pozemku p. č. 2513/345 v k. ú. D., obec P. Na tomto pozemku se nachází budova bez č. p./č. e. (dále jen „stavba“), která byla na základě smlouvy č. 201/92 o odevzdání majetku do trvalého užívání předána Výstavbou inženýrských sítí jako organizací předávající Stavebnímu bytovému družstvu DOMOSTAV jako organizací přejímající. Stavební bytové družstvo DOMOSTAV se usnesením členské schůze ze dne 18. 7. 1991 sloučilo ke dni 30. 9. 1991 se Stavebním bytovým družstvem UNO, Mladá Boleslav. Stavební bytové družstvo UNO jako prodávající uzavřelo dne 7. 12. 1993 kupní smlouvu s žalobcem jako kupujícím, kterou převedlo vlastnické právo ke stavbě na žalobce za sjednanou kupní cenu 230 000 Kč. Ohlášením vlastníka pozemku a stavby ze dne 18. 6. 2009 došlo na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, k zápisu žalovaného jako vlastníka stavby do katastru nemovitostí. O tento zápis požádal na základě svého vlastnického práva k pozemku p. č. 2513/345, na kterém se nachází „zřejmě opuštěná a neužívaná stavba“. Soudy obou stupňů vyšly z právního závěru, že smlouva ze dne 7. 12. 1993 uzavřená mezi Stavebním bytovým družstvem UNO a žalobcem nebyla platným právním úkonem, a neměla tedy za následek přechod vlastnického práva ke stavbě. Důvodem této neplatnosti je skutečnost, že na základě smlouvy o odevzdání majetku do trvalého užívání uzavřené mezi Výstavbou inženýrských staveb a Stavebním bytovým družstvem DOMOSTAV nemohlo dojít k převodu vlastnického práva ke stavbě, ale nanejvýš k převodu práva trvalého užívání. Stavební bytové družstvo UNO tedy nebylo ke dni převodu vlastnického práva ve prospěch žalobce vlastníkem stavby. Dovolatel namítá, že pokud nalézací soudy dospěly k právnímu závěru, že Stavební bytové družstvo UNO nebylo vlastníkem stavby, nemohlo ji smlouvou ze dne 7. 12. 1993 převést na žalobce. Vlastnické právo žalobce nebylo nikdy zapsáno ani v katastru nemovitostí, a žalobce proto nemohl být ani v dobré víře, že je vlastníkem stavby. Žalobce upozorňuje na svoji dlouhodobou držbu a na nepřetržité užívání předmětné stavby od roku 1993. Souhlasí s tím, že nebyl proveden zápis jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Odůvodňuje to tím, že na něj byla převedena stavba nedokončená a bez kolaudace, která nebyla evidována v katastru nemovitostí. Na základě ustanovení § 5 odst. 8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (dále jen „katastrální zákon”), ve znění účinném ke dni převodu stavby, se jako vlastník novostavby, která je předmětem evidování v katastru, zapisuje stavebník uvedený v kolaudačním rozhodnutí, není-li jinou listinou prokázáno, že vlastníkem je někdo jiný. Žalobce takové kolaudační rozhodnutí neměl, jelikož objekt kolaudován nebyl a stále se jednalo o rozestavěnou stavbu. Podle katastrálního zákona, ve znění účinném ke dni převodu stavby, rozestavěné stavby ani nebyly předmětem zápisu do katastru nemovitostí. Tyto jsou předmětem zápisu až po novele 89/1996 Sb., tedy až od 1. 7. 1996. Žalobce byl v dobré víře, že předmětný objekt nabyl kupní smlouvou ze dne 7. 12. 1993 od Stavebního bytového družstva UNO a nerušeně jej užíval až do roku 2009, kdy podala žalovaná ohlášení vlastníka pozemku a stavby a její vlastnické právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí. Pokud jde o právní posouzení držby a dobré víry žalobce, uvádí dovolací soud následující: Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), podle něhož „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelz