22 Cdo 679/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 679/2025-172 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) K. M., b) M. H., obou zastoupených Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 26/4, proti žalovanému J. H., zastoupenému Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Skalky 2918/28, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 240/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2024, č. j. 21 Co 189/2024-152, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 10 566 Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Josefa Havlíčka, advokáta se sídlem v Brně, Kozí 26/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Blansku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2024, č. j. 3 C 240/2023-111, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 6. 2024, č. j. 3 C 240/2023-119, určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), a to každý se spoluvlastnickým podílem ve výši ideální jedné poloviny (výrok I). Rozhodl rovněž o povinnosti žalovaného nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 33 403,10 Kč (výrok II). 2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 26. 11. 2024, č. j. 21 Co 189/2024-152, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a ve výroku II změnil tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 35 726,20 Kč (výrok II). Dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 10 520 Kč (výrok III). 3. Žalobci se v řízení proti žalovanému domáhali určení vlastnického práva k předmětnému pozemku, k němuž měli nabýt (spolu)vlastnické právo z titulu vydržení. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce a) nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „pozemek parc. č. XY“) na základě darovací smlouvy ze dne 5. 2. 1986 a žalobkyně b), dcera žalobce a), se pak stala jeho (spolu)vlastníkem z titulu dědění po své matce dne 25. 11. 1998. Od sousedního pozemku parc. č. XY byl tento pozemek oddělen oplocením, jehož poloha se nezměnila od 60. let 20. století až do jeho odstranění dne 2. 9. 2023, a v tomto rozsahu byl pozemek parc. č. XY držen a užíván jak právními předchůdci žalobců [rodiči tehdejší manželky žalobce a) a současně matky žalobkyně b) L. M., respektive následně též L. M.], tak i samotnými žalobci. V roce 2019 byl na základě opravy katastrálních údajů oddělen z původního pozemku parc. č. XY pozemek předmětný, jehož vlastníky se stali manželé P., kteří vlastnické právo k tomuto pozemku v roce 2020 převedli kupní smlouvou na právního předchůdce žalovaného, L. H. V roce 2021 L. H. vyzval žalobce k přeložení plotu umístěného mezi předmětným pozemkem a pozemkem parc. č. XY, tedy plotu v minulosti oddělujícího pozemky parc. č. XY a parc. č XY. V katastru nemovitostí je jako vlastník předmětného pozemku v současnosti evidován žalovaný, který vlastnické právo ke spornému pozemku nabyl od svého otce L. H. na základě darovací smlouvy ze dne 5. 10. 2023. 4. Po právní stránce soudy nižších stupňů dovodily, že žalobci byli minimálně do roku 2011, kdy jim L. P. sdělil, že užívají pozemek parc. č. XY ve větší výměře, než odpovídá jejich nabývacím titulům, v dobré víře, že jim pozemek parc. č. XY patří v těch hranicích a výměře, jak jej od roku 1964 drželi jejich právní předchůdci, a že jej nabyli do podílového spoluvlastnictví. Tato držba nebyla dlouhodobě nikým zpochybňována; vlastníci pozemku parc. č. XY drželi a užívali tento pozemek v rozsahu umístění plotu. Soudy nižších stupňů proto uzavřely, že žalobci prokázali splnění podmínek vydržení předmětného pozemku dle ustanovení § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále „obč. zák.“ nebo též „zákon č. 40/1964 Sb.“). Vzhledem k tomu, že v době uzavření kupní smlouvy ze dne 29. 9. 2020 právní stav neodpovídal stavu evidovanému v katastru nemovitostí, zabývaly se soudy nižších stupňů tím, zda se právní předchůdce žalovaného, L. H., stal vlastníkem předmětného pozemku na základě aplikace ustanovení § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, (dále „o. z.“). Shledaly, že právní předchůdce žalovaného coby dlouholetý vlastník pozemku parc. č. XY věděl, že navzdory zápisu vlastnického práva manželů P. k předmětnému pozemku v katastru nemovitostí dlouhodobě užívají daný pozemek žalobci, a rovněž byl v obecné rovině seznámen s důsledky dlouhodobého pokojného užívání věci, přesto si u žalobců nikterak neověřil, proč skutečné držební (užívací) poměry neodpovídají poměrům vlastnickým evidovaným v katastru nemovitostí, a spolehl se pouze na informace poskytnuté stranou prodávající. Dospěly proto k závěru, že v době převodu právní předchůdce žalovaného nemohl být objektivně v dobré víře, a tudíž mu nelze přiznat pozitivní účinky materiální publicity katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení § 984 o. z. Vlastníkem předmětného pozemku se poté nestal ani žalovaný, neboť L. H. nebyl subjektem vlastnického práva, a tudíž k převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku darovací smlouvou nemohlo dojít, přičemž pro aplikaci ustanovení § 984 o. z. není splněna zejména podmínka úplatného nabytí vlastnického práva. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení dobré víry právního předchůdce žalovaného při převodu předmětného pozemku kupní smlouvou ze dne 29. 9. 2020, potažmo při posouzení právního postavení žalovaného. Namítá, že dobrá víra dle ustanovení § 984 o. z. je presumována, pročež žalobci nesou důkazní břemeno ohledně skutečností vyvracejících dobrou víru právního předchůdce žalovaného. Úvahu soudů nižších instancí, že právní předchůdce žalovaného jakožto soused žalobců musel vědět o užívání předmětného pozemku žalobci, pokládá za neúplnou a nepřezkoumatelnou. Akcentuje, že právní předchůdce žalovaného nevěděl a vědět nemohl, že manželé P. dlouhodobě vlastnické právo k předmětnému pozemku nevykonávají, jestliže předmětný pozemek byl vytvořen na základě rozhodnutí katastrálního úřadu v roce 2019, proti němuž žalobci nikterak nebrojili, a k převodu vlastnického práva na právního předchůdce žalovaného došlo již v roce 2020. Nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že se právní předchůdce žalovaného měl dotázat žalobců, z jakého důvodu předmětný pozemek užívají. Takový závěr dle mínění žalovaného odporuje smyslu existence katastru nemovitostí i ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, a tudíž by otázka rozsahu investigativní povinnosti právního předchůdce žalovaného měla být posouzena jinak. Nadto upozorňuje, že soudy nižších stupňů nepostupovaly v souladu s obsahem spisu, důkazními tvrzeními a relevantní právní úpravou ani při posouzení dobré víry žalobců, zda jim předmětný pozemek se zřetelem ke všem okolnostem patří. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že žalobci tvrzené vydržené vlastnické právo k předmětnému pozemku nebylo zaevidováno v katastru nemovitostí, pročež v důsledku dobrověrného nabytí vlastnického práva právním předchůdcem žalovaného dle ustanovení § 984 o. z. zaniklo žalobci tvrzené právo. Domnívá se, že postupem soudů nižších stupňů došlo k odejmutí vlastnického práva žalovaného, což představuje porušení jeho ústavně garantovaných práv. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalobci ve svém vyjádření označili dovolání žalovaného za bezdůvodné a neprojednatelné. Rozhodnutí soudů nižších stupňů pokládají za správná po skutkové i právní stránce a souladná s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se přednostně tím, zda dovolání obsahuje obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.), a následně, zda je přípustné (§ 237 o. s. ř.). 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípu