22 Cdo 933/2016 — Nejvyšší soud

22 Cdo 933/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 5. 2016 Spisová značka:22 Cdo 933/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.933.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Držba Věcná břemena Dotčené předpisy:§ 129 odst. 1 obč. zák. § 129 odst. 2 obč. zák. § 130 odst. 1 obč. zák. § 134 obč. zák. § 151o odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 8. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 19.8.2016IV.ÚS 2783/16JUDr. Jaromír Jirsaodmítnuto1.11.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 933/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) V. H., a b) A. H., obou zastoupených JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Dvořákova 5, proti žalované STAVITELSTVÍ RADA, spol. s r. o., IČO: 260 91 836, se sídlem v Pelhřimově, Myslotínská 1951, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 4/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 23. října 2015, č. j. 15 Co 306/2015-508, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. února 2015, č. j. 5 C 4/2011-457, zamítl žalobu „aby soud určil právo věcného břemene – služebnosti vlastníků nemovitostí – pozemku parc. č. 125 v k. ú. P., jehož součástí je dům v P. jako nemovitostí panujících, s oprávněním výkonu práv ze služebnosti k nemovitostem věcným břemenem – služebností zatížených, a to k pozemku k. ú. P., jehož součástí je dům v P., jejichž vlastníci jsou povinni práva z věcného břemene – služebnosti strpět, a to v tomto rozsahu a obsahu: Vlastníci pozemku parc. č. 125 k. ú. P., jehož součástí je dům v obci a k. ú. P., jsou oprávněni, dále též nájemci a uživatelé těchto nemovitostí, osoby je navštěvující nebo pro ně zajišťující služby, opravy nebo úkony související se službami, s údržbou a opravami domu, k výkonu práva chůze a práva jízdy jednostopými vozidly a příručními vozíky oběma směry po pozemku par. č. 124 a průjezdem na této části pozemku se nacházejícím, který je stavebně vymezen obvodovou zdí domu, obvodovou zdí domu, částí štítové zdi domu a vstupními vraty z M. umístěnými v této zdi, částí štítové zdi směřující do dvora domu a dveřmi v této zdi umístěnými, shora ohraničeným částí stropu prvého nadzemního podlaží domu a dále k části pozemku za štítovou zdí směrem do dvora a dveřmi v ní umístěnými, vše v rozsahu vymezeném geometrickým plánem pro vymezení rozsahu věcného břemene k části pozemku vyhotoveným Ing. Vlastimilem Sukdolákem, úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem ze dne 25. 1. 2011 pod č. plánu 3974-16-2011, a to pro přístup na pozemek, jehož součástí je dům v P., dále jsou oprávněni k výkonu práva vedení přípojek plynu a elektro, včetně umístění rozvodných skříní a měřících zařízení po a ve zdi domu v průjezd vymezeném shora a vedení přípojky kanalizace v pozemku parc. č. 124, jež slouží pro pozemek parc. č. 125, jehož součástí je dům v P., a to včetněpráva přístupu k těmto přípojkám za účelem údržby, oprav a zajištění jejich provozu, dále jsou oprávněni k výkonu práva společného užívání přístavku pro umístění popelnic na domovní tuhý odpad situovaného při levé straně průjezdu při vstupu z M. společně s vlastníky domu.“ (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů státu (výrok II. a III.). Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. října 2015, č. j. 15 Co 306/2015-508, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívají se, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou považují výklad ustanovení § 11 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Dále namítají neprovedení některých jimi navrhovaných důkazů. Navrhují rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku]. Žalobci jako vlastníci domu s přilehlými pozemky tvrdí, že výše popsaná práva odpovídající věcným břemenům vydrželi. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů vyplývá, že dne 13. 10. 1921 byla uzavřena smlouva mezi tehdejším vlastníkem domu O. H. a tehdejším vlastníkem domu A. H., jejíž součástí bylo ujednání o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu, zavazující O. H., jeho manželku a jeho potomky a „osoby, jež s nimi do manželství vstoupí“ ke společnému užívání průjezdu u tohoto domu a ke svádění odpadu z domu do odpadní jímky na dvoře domu, ve prospěch A. H. jako vlastníka domu, jeho manželku a potomky prvního stupně, dokud budou „držeti sousední dům a v tomto domě obývati“. Služebnost byla na základě této smlouvy zapsána do pozemkových knih. Následně byly oba domy v roce 1960 předeny do vlastnictví státu. V roce 1962 došlo k výmazu dočasných služebností, které vznikly smlouvou z 13. 10. 1921. Oba domy s pozemky byly předmětem restitučního vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Došlo tedy k navrácení domů do vlastnictví právních nástupců (potomků) tehdejších vlastníků. Dne 12. 11. 1997 byla vlastníky domu, J. H. a V. H., podána žaloba vůči restitučním vlastníkům domu, a to M. H., J. J., J. H., V. H., J. H., R. H. a D. H., vedená u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 608/1997. Žalobou se domáhali vydání rozsudku, kterým by soud určil „právo průchodu a průjezdu částí domu, stojícího na st. p. č. 124 a části st. p. č. 124 v rozsahu užívání stávajícího průjezdu situovaného v přízemí domu, odpovídajícího věcnému břemeni ve prospěch vlastníků domu, k tíži vlastníků domu“. Řízení však bylo podle § 110 o. s. ř. přerušeno a následně podle § 111 odst. 3 o. s. ř. v roce 1999 zastaveno. Dne 18. 12. 1997 došlo k uzavření kupní smlouvy mezi restitučními vlastníky domu a žalovanou. V kupní smlouvě bylo mimo jiné uvedeno, že prodávající prohlašují, že „prodávané nemovitosti jsou všech dluhů a závad prosté, kromě vydrženého a v katastru nemovitostí dosud nezapsaného práva chůze a jízdy pro vlastníky vedlejšího domu, průjezdem domu, které kupující strana bere na vědomí a přebírá k dalšímu trpění v dosavadním rozsahu“. Dovolatelé, vlastníci domu, dovozují vydržení práva průchodu a průjezdu dvorem domu od smlouvy z roku 1921. Nalézací soudy vyhodnotily, že zmíněné věcné břemeno nemohlo být vydrženo vzhledem k přechodu obou domů do vlastnictví státu a následně s ohledem na ustanovení § 11 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve kterém stojí, že k zástavním právům a věcným břemenům, která vázla na věci v době jejího odnětí nebo v době jejího vydání, se nepřihlíží. Z tohoto ustanovení soud prvního stupně dovodil závěr, že dovolatelé nemohli být v dobré víře, že jim právo svědčí. Předchůdci dovolatelů vykonávali právo průchodu a průjezdu dvorem domu jako věcné břemeno na základě smlouvy z roku 1921. V roce 1960 došlo k přechodu obou domů do vlastnictví státu. Otázkou zániku věcného břemene splynutím v době platnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 27. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 5342/2007, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 7475 s právní