23 Cdo 1038/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1038/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 5. 2022 Spisová značka:23 Cdo 1038/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1038.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 7. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 2149/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1038/2022-484 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce J. T., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, PSČ 687 24, proti žalované LION CAR s. r. o. se sídlem v Kunovicích, třída Vítězství 852, PSČ 686 04, IČO 25503839, zastoupené Zdeňkem Machálkem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová 1254, PSČ 686 01, o zaplacení 309 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 212 C 82/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. 10. 2021, č. j. 58 Co 70/2021-454, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Uherském Hradišti jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 11. 2020, č. j. 212 C 82/2013-408, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal v záhlaví uvedené částky, a rozhodl o nákladech řízení. Jednalo se v pořadí o již druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, neboť jeho první rozhodnutí ze dne 13. 11. 2015, č. j. 212 C 82/2013-87, bylo k odvolání žalobce zrušeno usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. 9. 2016, č. j. 58 Co 179/2016-106. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobce jako kupující a žalovaná jako prodávající spolu dne 3. 2. 2011 uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byla koupě motorového vozidla XY za cenu ve výši 309 900 Kč. Žalobce vozidlo řádně převzal a provozoval je; v průběhu užívání se na vozidle, po prvním roce jeho užívání, vyskytly závady, které nebránily žalobci v běžném užívání vozidla. Následně byly zjištěny další závady způsobené v běžném provozu vozidla, které byly v rámci záruční doby odstraněny, resp. žalovaná v rámci svého servisu opakovaně provedla opravy u tohoto vozidla v záruční době 24 měsíců. Žalobce opakovaně (celkem sedmkrát) v období od 29. 3. 2012 do 4. 2. 2013 přivezl do servisu žalované předmětné vozidlo s opakovaně tvrzenými závadami spočívajícími v úniku oleje, ztrátě výkonu, kolísání otáček, klepání na přední nápravě při jízdě na nerovném povrchu, nepřirozeném zvuku (rachotu) motoru. Tvrzenou vadu spočívající v náhlé ztrátě výkonu motoru nebylo možné v servisu detekovat (resp. se neprojevila), a to ani po ujetí 1 000 km při kontrolní jízdě, jak vyplynulo z vyřízení reklamace ze dne 4. 2. 2013. Nemožnost detekovat vadu spočívající v náhlé ztrátě výkonu či ve snížení otáček motoru v okamžiku odstoupení žalobce od smlouvy konstatovaly také dva znalecké posudky, z nichž soud prvního stupně vycházel. Žalobce podáním ze dne 3. 2. 2013 odstoupil od smlouvy na základě listiny nazvané Odstoupení od kupní smlouvy na základě faktury č. 201101119 (dále jen „odstoupení od kupní smlouvy“). Důvodem odstoupení byly opakované shodné a odstranitelné vady, které žalobce podrobně rozepsal a odkázal na jednotlivé reklamační protokoly; z těchto důvodů žalobce „odstoupil od smlouvy v plném rozsahu a žádal o vrácení peněz nebo o výměnu zboží za bezvadné.“ Žalovaná s odstoupením žalobce nesouhlasila, neboť podle jejího názoru zde nebyly důvody k odstoupení od smlouvy. Žalovaná pak vozidlo, které bylo v jejím servisu, předala žalobci dne 4. 2. 2013 a ten bez námitek podepsal protokol i převzal vozidlo. Žalobce i přes tvrzené vady vozidlo užíval běžným způsobem; do okamžiku odstoupení od smlouvy bylo na vozidle najeto 37 097 km; i po doručení odstoupení žalobce vozidlo nadále užíval, k vozidlu se choval jako vlastník, provozoval je a nadále servisoval u žalované. Z účastnického výslechu žalobce mimo jiné vyplynulo, že žalobce nechtěl vyměnit celé vozidlo, považoval za rozumné vyměnit motor a chtěl se s žalovanou na takovém řešení dohodnout. Soud prvního stupně po právní stránce věc posuzoval podle § 588 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), a to v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Soud uzavřel, že sice došlo k opakovaným opravám vozidla, avšak neztotožnil se s názorem žalobce, že důvodně odstoupil od smlouvy, neboť ve všech tvrzených případech žalobce nenechával provádět opravu související s jím tvrzenou zásadní vadou. První návštěva servisu spočívala především ve výměně oleje a zjištění důvodů jeho úniku; ani při dalších návštěvách nešlo o vady, které by činily vozidlo nevhodným k provozu, a nikdy nebyla zjištěna žalobcem tvrzená vada (náhlá ztráta výkonu motoru). Podle znaleckých posudků nebylo možné uzavřít, že by tato vada na vozidle existovala v době odstoupení žalobce od smlouvy. Podle soudu tak nenastaly důvody k odstoupení od smlouvy. Soud rovněž poukázal na to, že žalobce jednal v rozporu s vlastní tvrzenou vůlí, kterou měl projevit odstoupením od smlouvy, když i nadále vozidlo provozoval a navštěvoval nadále i servis žalované. Nic mu nebránilo zanechat vozidlo u žalované, jestliže nadále trval jeho úmysl odstoupit od smlouvy; to však nikdy neučinil, ani se o to dále nepokusil. Soud proto uzavřel, že šlo o neplatné odstoupení od smlouvy, které nemohlo způsobit zamýšlený důsledek. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. 58 Co 70/2021-454, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel z toho, že žalobce v rámci svého výslechu v řízení před soudem prvního stupně objasnil, že nechtěl vyměnit celé vozidlo, považoval za rozumné vyměnit motor a chtěl se s žalovanou na takovém řešení dohodnout, když podle něj ostatní části vozidla byly v pořádku a cokoliv jiného nebylo nutné opravovat či měnit (vozidlo potřeboval definitivně opravit nebo vyměnit). Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce odstoupením od smlouvy sledoval opravu vozidla, kterou nesprávně označil jako „výměnu“, neboť pokud chtěl vyměnit pouze vadné díly (nikoli celé vozidlo), žádal vozidlo opravit. Žalobce tak od kupní smlouvy odstoupit nechtěl, požadoval po žalované opravu vozidla, a to výměnou vadných částí motoru, čemuž odpovídalo i jeho následné faktické chování, neboť se i po odstoupení nadále k vozidlu choval jako jeho vlastník. Podle odvolacího soudu nelze výkladem projevu vůle obsaženého v odstoupení od smlouvy dospět k závěru, že žalobce obě práva (tj. vrácení peněz nebo výměnu zboží za bezvadné) uplatnil s podmínkou, že ke zrušení smlouvy dojde pouze tehdy, jestliže se oprava věci ukáže nemožnou, neboť žalobce se chtěl s žalovanou dohodnout především na opravě (výměně) motoru. Odvolací soud nadto uztavřel, že žalobce projev vůle v listině odstoupení od kupní smlouvy učinil vůči žalované ještě v době, kdy třicetidenní lhůta pro vyřízení jeho reklamace ze dne 23. 1. 2013 neuplynula; jelikož žalobce dne 23. 1. 2013 požadoval po žalované odstranění vad vozidla, nemohl by za této situace bez souhlasu žalované jím již zvolené právo na opravu vozidla měnit a zvolit právo jiné (tedy např. právo na odstoupení od smlouvy). Žalovaná přitom se změnou volby práva žalobcem nesouhlasila, neboť listinu odstoupení od smlouvy nepřevzala a poté, co jí bylo odstoupení doručeno, sdělila opětovně žalobci, že s odstoupením nesouhlasí. Podle odvolacího soudu tak žalobce od smlouvy odstoupil neplatně a nemá tak nárok na vrácení kupní ceny oproti vydání vozidla. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení dvou právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a jedné právní otázce v rozhodovací praxi dle dovolatele dosud neřešené. První otázka se týkala výkladu projevu vůle podle § 35 odst. 2 obč. zák.; konkrétně dovolatel namítal, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o vůli projevené v odstoupení od kupní smlouvy a tento závěr je v rozporu s jazykovým vyjádřením právního úkonu. Dovolatel odkázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a tvrdil, že odvolací soud