23 Cdo 1135/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1135/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 6. 2022 Spisová značka:23 Cdo 1135/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1135.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost smlouvy Dotčené předpisy:§ 41 odst. 2 předpisu č. 128/2000 Sb. ve znění do 31.12.2013 § 85 písm. h) předpisu č. 128/2000 Sb. ve znění do 31.12.2000 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:18. 9. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2658/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1135/2022-356 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce M. O., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Palatickým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, PSČ 602 00, proti žalovanému městysu Troskotovice se sídlem v Troskotovicích 18, Jiřice u Miroslavi, PSČ 671 78, IČO 00637637, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, PSČ 615 00, o zaplacení 2 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 83/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2021, č. j. 21 Co 123/2020-294, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému částku 22 506 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Okresní soud ve Znojmě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 7 C 83/2018-170, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Mezi žalovaným a společností Q. I. byla dne 20. 1. 2009 uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní o prodeji pozemků v k. ú. XY za kupní cenu 5 500 000 Kč; kupní cena měla být uhrazena na účet žalovaného do 31. 12. 2009, nejpozději však před podpisem kupní smlouvy; kupní smlouva měla být uzavřena nejpozději do 30. 6. 2010, avšak teprve poté, co bude složena celá kupní cena. V dohodě o splatnosti závazku datované dne 19. 8. 2011 uzavřené mezi Q. I. (jako věřitelem) zastoupené jednatelem J. P. a žalovaným (jako dlužníkem) zastoupeným starostou M. O. starším bylo uvedeno, že účastníci potvrzují, že věřitel uhradil dne 25. 8. 2009 na účet žalovaného částku 2 500 000 Kč jako zálohu na koupi pozemků v k.ú. XY za účelem jeho podnikatelské činnosti (výstavba FVE); dále v dohodě bylo uvedeno, že účastníci potvrzují, že k převodu vlastnického práva k pozemkům nedošlo a věřitel tak má vůči dlužníkovi pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 2 500 000 Kč. Strany si v dohodě dále sjednaly, že mají zájem právní vztah vyřešit smírně a že věřitel souhlasí s prodloužením splatnosti své pohledávky a že splatnost této pohledávky nenastane dříve než 30. 6. 2016, nedohodnou-li se strany v budoucnu jinak. Uvedená dohoda o splatnosti závazku nebyla dle shodných tvrzeních účastníků projednána ani schválena zastupitelstvem žalované obce. Dohodou o postoupení pohledávky ze dne 11. 10. 2017 pak společnost Q. I. zastoupená na základě plné moci M. O. starším jako postupitel postoupila na žalobce (M. O. mladšího) jakožto postupníka svoji pohledávku za žalovaným ve výši 2 500 000 Kč vzniklé platbou zálohy na účet žalovaného dne 25. 8. 2009, přičemž vrácení zálohy bylo postupitelem a dlužníkem dohodnuto na 30. 6. 2016. Soud prvního stupně při právním posouzením dospěl k závěru, že předmětná dohoda o splatnosti závazku obsahovala uznání závazku co do důvodu a výše ve smyslu § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“); nejednalo se o pouhé prodloužení splatnosti pohledávky, jak tvrdil žalobce. Soud prvního stupně následně s odkazem na právní úpravu zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „zákon o obcích“), a na judikaturu Ústavního soudu uzavřel, že předmětná dohoda o splatnosti závazku představovala právní úkon, k němuž byl nutný souhlas zastupitelstva obce podle § 85 písm. h) zákona o obcích, neboť obsahem úkonu bylo uznání závazku co do důvodu a výše a dohoda o splatnosti s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců. Vzhledem k tomu, že dohoda nikdy nebyla zastupitelstvem žalované obce projednána ani schválena, je od počátku neplatná podle § 41 zákona o obcích. Podle soudu prvního stupně tak počala běžet promlčecí lhůta na vydání plnění z bezdůvodného obohacení dne 1. 7. 2010, neboť právní důvod plnění odpadl k tomuto datu (zamýšlená kupní smlouva měla být uzavřena nejpozději 30. 6. 2010). Nárok žalobce uplatněný u soudu dne 1. 6. 2018 tak soud prvního stupně shledal promlčeným, neboť uplynula subjektivní i objektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák., a žalobu s ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovaným zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 21 Co 123/2020-294, potvrdil ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku II jej změnil ohledně výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Při právním posouzení odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na dobu, kterou účastníci ve smlouvě o smlouvě budoucí vymezili pro uzavření samotné kupní smlouvy (do 30. 6. 2010), lze dovodit, že až do 30. 6. 2011 bylo možné podat žalobu na nahrazení projevu vůle; nestalo-li se tak, právní důvod k plnění předchůdce žalobce odpadl a k datu 30. 6. 2011 tak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Podle odvolacího soudu tak začala subjektivní i objektivní promlčecí doba (§ 107 obč. zák.) běžet dne 1. 7. 2011. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předmětnou dohodu o splatnosti závazku lze považovat za majetkoprávní úkon, o němž je rozhodování vyhrazeno zastupitelstvu obce a lze ji podřadit pod § 85 písm. h) zákona o obcích, který zastupitelstvu vyhrazuje rozhodování o dohodách o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců. Odvolací soud svůj závěr odůvodnil tím, že byla-li v době uzavření dohody (19. 8. 2011) posunuta splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení, splatného na výzvu, vzniklého výše popsaným způsobem, nejdříve až na den 30. 6. 2016, jednalo se nesporně o dobu delší 18 měsíců. Přitom nezáleží, zda mohla být učiněna splátka jediná či zda mohlo být plněno ve více splátkách, ani na tom, zda obec vystupovala v postavení věřitele či dlužníka, neboť uvedené zákonná úprava nerozlišovala. Vzhledem k tomu, že dohoda nebyla schválena zastupitelstvem, jedná se o od počátku neplatný právní úkon (§ 41 odst. 2 zákona o obcích), přičemž je neplatný jako celek. Odvolací soud se tak neztotožnil s názorem žalobce, že se mělo jednat jen o změnu v obsahu závazku – prodloužení splatnosti. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně shledal nárok žalobce promlčeným. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky, zda lze uzavření dohody, kterou se pouze oddaluje splatnost závazku, považovat za majetkoprávní úkon, o němž je rozhodování vyhrazeno zastupitelstvu obce. Dovolatel uvedl, že jde o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítal, že odvolací soud uvedenou otázku posoudil nesprávně, neboť dohodu o splatnosti závazku podřadil pod § 85 písm. h) zákona o obcích. Za nesprávný rovněž považoval závěr odvolacího soudu, že nezáleží na tom, mohla-li být učiněna splátka jediná nebo mohlo být plněno ve více splátkách, ani na tom, zda obec vystupovala jako věřitel či jako dlužník. Předmětná dohoda podle dovolatele vůbec nespadá pod § 85 písm. h) zákona o obcích, neboť nešlo o dohodu o splátkách; šlo toliko o odložení splatnosti závazku jako celku, na což citované ustanovení nedopadá. Nadto je podle názoru dovolatele potřeba vykládat § 85 písm. h) zákona o obcích tak, že se vztahuje pouze na situace, v nichž obec vystupuje na straně věřitele. Smyslem citovaného ustanovení je podle dovolatele ochrana obce před právním jednáním, které odloží navrácení poskytnutých finančního prostředků do obecní pokladny o dobu delší 18 měsíců. Není však důvodu, aby stejná ochrana byla poskytována také obci v postavení dlužníka, neboť posunutí splatnosti existujícího závazku může být obci jedině ku prospěchu. Podle dovolatele tak předmětná do