23 Cdo 1257/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1257/2025-207 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Daňová a účetní s.r.o., se sídlem v Praze 10, Strašnice, Třebohostická 1244/12, identifikační číslo osoby 02253283, zastoupené Mgr. Lenkou Špinarovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Paťanka 2687/1, proti žalované International Board, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Myslíkova 171/31, identifikační číslo osoby 26192519, zastoupené JUDr. Bc. Janem Votočkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Nové Město, Na Moráni 1957/5, o zaplacení 68 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 50/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2024, č. j. 72 Co 231/2024-189, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 167 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 68 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní odměny za poskytnutí účetní a poradenské činnosti pro žalovanou. Žalovaná se uplatněnému nároku bránila námitkou, že v sedmnácti případech, za které žalobkyně požadovala smluvní odměnu (ve výši 4 000 Kč), jí účetní a poradenské služby poskytla třetí osoba, a žaloba proto není důvodná. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 11. 2023, č. j. 26 C 50/2022-127, žalobu o zaplacení částky 68 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (výslovně v rozsahu obou výroků) dovoláním, v němž namítala, že soudy nižších stupňů zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces, jestliže – v rozporu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3947/2007, ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3751/2009, a ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2912/2010, a nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05 – neprovedly všechny navržené důkazy, v důsledku čehož nebyl správně zjištěn skutkový stav. Žalobkyně dále namítla, že soudy nižších stupňů nerespektovaly ustálenou rozhodovací praxi soudů nižších stupňů v obdobných případech, v nichž soudy aplikovaly ustanovení § 2613 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, upravující nárok zhotovitele na odměnu v případě zmaření díla ze strany objednatele. S ohledem na popsaná pochybení soudů nižších stupňů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, označila dovolací argumentaci žalobkyně za nepřiléhavou a navrhla Nejvyššímu soudu, aby dovolání odmítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 6. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Žalobkyně namítá, že soudy nižších stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, kdy je možno neprovést určité důkazy. Uvedenou námitkou však ve skutečnosti vytýká vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. 10. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018), což je i případ dovolání žalobkyně. 11. Nejvyšší soud pak pro úplnost uvádí, že odvolací soud se v poměrech projednávané věci nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené například v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011, a ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014, v nichž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud v občanském soudním řízení není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení zvážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. 12. Uvedeným judikaturním požadavkům odvolací soud v dané věci dostál, jestliže zdůvodnil, proč důkazy navržené žalobkyní neměly být v řízení před soudy nižších stupňů provedeny (tj. že se s ohledem na již provedené dokazování a závěr soudů nižších stupňů o tom, že sporné účetní a poradenské služby žalované poskytla jiná společnost, se jednalo o důkazy nadbytečné, případně že byly uplatněny až po koncentraci řízení – srov. bod 10 odůvodnění napadeného rozsudku ve spojení s bodem 41 odůvodnění rozsudku prvního stupně). Odvolací soud tudíž svůj postup odůvodnil dostatečně a přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzený zásah do základního práva žalobkyně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by k takovému zásahu došlo. 13. Jestliže pak uvedenou námitkou žalobkyně hodlala zpochybnit správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu přezkoumávat. Dovolací přezkum je § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalobkyně k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). 14. Jestliže pak dovolatelka namítá, že odvolací soud nezohlednil judikaturu jiných soudů nižších stupňů týkající se případů zmaření díla ze strany objednatele ve smyslu § 2613 o. z., nelze její námitce přisvědčit. Odvolací soud totiž napadený rozsudek nezaložil na skutkových zjištěních, podle kterých žalovaná zmařila provedení díla (předmětných sedmnácti daňových podání, za která žalobkyně požaduje odměnu), nýbrž vycházel z toho, že smluvní vztah mezi účastnicemi byl ukončen již na počátku roku 2019, přičemž j