23 Cdo 1286/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1286/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 4. 2023 Spisová značka:23 Cdo 1286/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1286.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Promlčení Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 398 obch. zák. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 7. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1286/2022-299 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem v Praze 9, Vysočany, Sokolovská 42/217, identifikační číslo osoby 00005886, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, proti žalované 1) Inženýring TKB a.s., se sídlem v Praze 4, Braník, Branická 514/140, identifikační číslo osoby 27923673, žalované 2) Inženýring servisní a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Na Příkopě 859/22, identifikační číslo osoby 05371341, a žalované 3) Inženýring dopravních staveb a.s., se sídlem v Praze 4, Braník, Branická 514/140, identifikační číslo osoby 05315522, všech zastoupených Mgr. Martinem Dolejšem, advokátem se sídlem v Brandýse nad Labem-Stará Boleslav, Plantáž 2526, o zaplacení 8 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 359/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2021, č. j. 13 Co 188/2021-260, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 41 067,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 41 067,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit třetí žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 013,96 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 14. 11. 2019 domáhá na žalované 1) zaplacení částky 8 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé v důsledku porušení mandátní smlouvy uzavřené žalobkyní a předchůdcem žalované 1) [spol. Inženýring dopravních staveb a. s. (nyní IDS Praha a.s.), identifikační číslo osoby 60194260]. Vzhledem k tomu, že žalovaná 1) dle projektu rozdělení odštěpením sloučením převedla část svého jmění na žalované 2) a 3), žádala žalobkyně z titulu zákonného ručení na žalované 2) zaplacení částky 8 500 000 Kč s příslušenstvím a na žalované 3) zaplacení částky 475 000 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jedné z žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 3. 2021, č. j. 18 C 359/2019-186, uložil žalované 1) a žalované 2) zaplatit žalobkyni 8 500 000 Kč s příslušenstvím a žalované 3) uložil žalobkyni zaplatit částku 450 000 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jedné z žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I napadeného rozhodnutí), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II napadeného rozhodnutí). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 7. 2. 2007 žalobkyně a předchůdce žalované 1) uzavřeli smlouvu č. 9541, v níž se předchůdce žalované 1) mimo jiné zavázal, že v souladu s oprávněnými zájmy žalobkyně a s nejvyšší možnou odbornou péčí zařídí její záležitosti ve fázi přípravy podkladů a organizačního zajištění výběru dodavatele stavební části projektu stavby „Prodloužení trasy A metra v Praze ze stanice Dejvická“. Žalovaná 1) v rámci zadávacího řízení dle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, dále jen „ZVZ“, organizačně zajistila výběr dodavatele stavby, když mimo jiné připravila zadávací dokumentaci, zajistila uveřejnění veřejné zakázky ve veřejném věstníku a dne 2. 12. 2009 rozhodla o výběru nejvhodnější nabídky jediného uchazeče, jehož nabídka nebyla vyřazena, s nímž později žalobkyně dne 22. 12. 2009 uzavřela smlouvu. Rozhodnutím ze dne 28. 8. 2015, č. j. ÚOHS-S0861/2014/VZ-2561/2015/512/PMu, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“), shledal, že se žalobkyně coby zadavatel veřejné zakázky dopustila správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) ZVZ, když v zadávací dokumentaci neuvedla dostatečně přesně údaje pro způsob hodnocení přihlášených nabídek, čímž nedodržela zásadu transparentnosti zadávacího řízení a mohla tímto postupem podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Vzhledem k tomu ÚOHS uložil žalobkyni v souladu s § 120 odst. 2 písm. a) ZVZ pokutu ve výši 8 500 000 Kč, kterou žalobkyně dne 13. 9. 2016 uhradila. Dne 1. 1. 2018 na základě projektu rozdělení odštěpením sloučením přešla část jmění žalované 1) o hodnotě 443 567 000 Kč na žalovanou 2) a část jmění o hodnotě 475 000 Kč na žalovanou 3); jmění vyplývající ze smlouvy č. 9541 není v projektu o oddělení ani v jeho přílohách zmíněno. Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně uplatnila nárok po uplynutí desetileté promlčecí doby dle § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“. Odvolací soud vyšel z hodnocení, že promlčecí doba započala běžet v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, prvním okamžikem porušení povinnosti žalovanou 1), které mělo spočívat v porušení odborné péče při organizačním zajištění v zadávacího řízení, jenž započalo tím způsobem, že žalovaná 1) vypracovala zadávací dokumentaci obsahující neúplné podmínky pro hodnocení nabídek uchazečů o veřejnou zakázku. Vzhledem k tomu, že okamžik vypracování zadávací dokumentace nebyl zjištěn, určil odvolací soud, že promlčecí lhůta započala běžet dne 3. 6. 2009, kdy nejpozději došlo k uveřejnění zadávacího řízení ve Věstníku veřejných zakázek ve znění poslední opravy a kdy uplynula lhůta pro podávání nabídek uchazečů o veřejnou zakázku, neboť pouze do tohoto okamžiku bylo podle odvolacího soudu možné odstranit neurčitost zadávací dokumentace. Odvolací soud současně považoval za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že promlčecí doba započala běžet společně uzavřením smlouvy s dodavatelem veřejné zakázky, tedy ve chvíli, kdy mělo dle soudu prvního stupně dojit k naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) ZVZ a do kdy mohla žalovaná 1) dle § 84 odst. 3 písm. b) ZVZ zadávací řízení zrušit. Odvolací soud v tomto ohledu odkázal na výše citované rozhodnutí ÚOHS, z něhož dovodil, že k naplnění skutkové podstaty uvedeného správního deliktu došlo již nedodržením postupu stanoveného zákonem, jenž mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a nebylo nutné, aby tento výběr skutečně přímo ovlivnil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost zakládala na tom, že odvolací soud nesprávně posoudil dovolacím soudem dosud – podle jejího přesvědčení – neřešenou otázku počátku běhu objektivní promlčecí doby práva na náhradu škody při porušení povinnosti mandatáře, v jejímž důsledku mandant spáchal správní delikt podle § 120 odst. 1 písm. a) ZVZ. Žalobkyně konkrétně namítla, že k porušení smluvní povinnosti žalovanou 1) došlo uzavřením smlouvy s dodavatelem veřejné zakázky, neboť až tímto okamžikem došlo k dokonání výše uvedené skutkové podstaty správního deliktu. Žalobkyně současně namítla, že až do tohoto okamžiku mohla žalovaná 1) zrušit zadávací řízení a napravit své pochybení řádně formulovat v zadávací dokumentaci podmínky pro posuzování přihlášených nabídek, přičemž upozornila na to, že povinnosti žalované 1) dle mandátní smlouvy nespočívaly pouze v přípravě zadávací dokumentace, ale i v organizačním zajištění výběru dodavatele. Dle žalobkyně je proto nesprávný závěr odvolacího soudu, že pro počátek běhu objektivní promlčecí doby dle § 398 část věty za středníkem obch. zák. je určující první den porušení smluvní povinnosti žalovanou 1). Žalované 1) až 3) se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnily s právním posouzením věci odvolacím soudem, které považovaly souladné s již existující ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (reprezentovanou např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, a ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 571/2021), a navrhly, aby Nejvyšší soud podané dovo