23 Cdo 1821/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1821/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 2. 2026 Spisová značka:23 Cdo 1821/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.1821.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vady podání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1821/2025-141 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce M. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem se sídlem v Berouně, Havlíčkova 132, proti žalovanému P. Š., zastoupenému Mgr. Milanem Vraspírem, advokátem se sídlem ve Vestci, Máchova 831/0, o zaplacení 230 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 35/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, č. j. 30 Co 5/2025-102, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 701 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení proti žalovanému domáhal zaplacení částky 230 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení. Tvrdil, že dne 13. 6. 2023 uzavřel se žalovaným kupní smlouvu, jejímž předmětem byla koupě v žalobě specifikovaného osobního motorového vozidla (BMW X5), a to za sjednanou kupní cenu, kterou žalobce uhradil převodem na bankovní účet žalovaného. Po uzavření kupní smlouvy a převzetí vozidla žalobce zjistil, že na předmětu koupě již před jeho prodejem vázla exekuce vedená proti předchozímu vlastníkovi vozidla. Tato právní vada se následně projevila zabavením vozidla soudním exekutorem. V důsledku uvedené právní vady žalobce od kupní smlouvy odstoupil, čímž došlo ke zrušení smluvního závazku od počátku, a tedy k odpadnutí právního důvodu poskytnutého plnění. Žalobce z uvedených skutečností dovozoval, že se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil o zaplacenou kupní cenu. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 18 C 35/2024-59, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 230 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku), ve výroku II jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení, jinak jej rovněž potvrdil (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný ve výroku I dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež podle jeho názoru nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu dosud řešena, a to zda předmět koupě, který byl pojat do soupisu soudním exekutorem v exekuci vedené na majetek třetí osoby, může představovat podstatnou právní vadu zakládající právo kupujícího na odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu § 2002 o. z., jedná-li se toliko o domnělou právní vadu vyplývající z neoprávněného procesního postupu soudního exekutora. Dovolatel uvedl, že v judikatuře dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka, zda by v takovém případě bylo odstoupení od kupní smlouvy platné, případně platné pouze do doby, než by prodávající doložil nedůvodnost zahrnutí věci do soupisu, anebo zda by s ohledem na domnělou povahu této vady nebylo platné vůbec. 5. Žalovaný dále namítl, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 456/2021, a ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 556/2009, když uzavřel, že předmět koupě trpěl podstatnou a neodstranitelnou právní vadou, ačkoli podle dovolatele šlo toliko o domnělou a odstranitelnou právní vadu vyplývající z procesního postupu soudního exekutora. Dovolatel v této souvislosti tvrdil, že odstranil pochybnosti o existenci možné právní vady tím, že žalobci doložil kupní smlouvu s osobou povinnou z předmětné exekuce, a dovozoval, že taková vada tak nemohla založit podstatné porušení kupní smlouvy ve smyslu § 2002 o. z., a nemohla být ani důvodem k odstoupení od kupní smlouvy. 6. Žalovaný dále namítl, že se odvolací soud při posouzení včasnosti odstoupení od kupní smlouvy odchýlil od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 163/2022, když odstoupení posoudil jako učiněné bez zbytečného odkladu ve smyslu § 2002 o. z. Podle dovolatele měl být běh této lhůty počítán již od okamžiku, kdy žalobce zjistil existenci tvrzené právní vady, což dovolatel dovozuje nejpozději z toho, že dne 29. 9. 2023 žalovaný žalobci vyhotovil potvrzení o uzavření kupní smlouvy a dne 19. 10. 2023 žalobce požádal soudního exekutora o vyškrtnutí předmětného vozidla ze soupisu. 7. Žalovaný rovněž namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku následné nemožnosti vzájemného plnění, ačkoli podle dovolatele nebyly splněny podmínky § 2006 o. z. Dovolatel má za to, že nešlo o nemožnost plnění, nýbrž o situaci, v níž měl být vztah účastníků vypořádán podle § 2999 o. z., avšak podle tvrzení žalovaného mu nebyl žalobce připraven vozidlo vydat. Z tohoto důvodu se dovolatel domáhal odlišného právního posouzení vypořádání účastníků po odstoupení od kupní smlouvy. 8. Konečně žalovaný namítl, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 205a o. s. ř., jestliže za nepřípustné novoty označil tvrzení a důkazy týkající se opožděného uplatnění práva na odstoupení od kupní smlouvy, ačkoli dovolatel již v odporu zpochybnil důvodnost odstoupení a v odvolacím řízení pouze reagoval na nevěrohodná skutková tvrzení žalobce o okolnostech rozhodných pro běh lhůty k odstoupení. 9. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I spolu se závislými výroky II a III zrušil. 10. Ve vyjádření k dovolání žalobce zpochybnil dovolací argumentaci žalovaného, zdůraznil, že žalovaný ve věci doplňoval nová tvrzení a nové důkazy v rozporu se zákonnou koncentrací řízení podle § 205a o. s. ř. a po uplynutí odvolací lhůty, ačkoli mu nic nebránilo je uvést dříve, uvedl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje po skutkové i právní stránce za správná, a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 12. Dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 13. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně které (dovolacím soudem dříve přijaté) řešení má dovolací soud nyní posoudit jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Požadavek na vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro niž má dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Toliko z vylíčení dovolacího důvodu nelze usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit výše popsaný požadavek, aby se vyjádřil k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. bod 39 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 992/2024). 14. Těmto požadavkům žalovaný ve vztahu k námitkám, jimiž brojil pr