23 Cdo 206/2011 — Nejvyšší soud

23 Cdo 206/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 8. 2012 Spisová značka:23 Cdo 206/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.206.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Prodej podniku Dotčené předpisy:§ 20 předpisu č. 92/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:10. 9. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 206/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně: Česká republika – Ministerstvo financí ČR, Letenská 15, Praha 1 proti žalovanému: EKOTEX, spol. s r. o., Široká 1, Ivančice, IČ 46345027, zastoupenému JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, Národní 25, Praha 1, o zaplacení 11,639.801,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Cm 2096/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. září 2010, č. j. 1 Cmo 99/2010-303, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 19. prosince 2008, č. j. 8 Cm 209/2000-206, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11,639.801,- Kč (výrok I.), dále žalobu zamítl v rozsahu částky 20,540.331,- Kč jako smluvního úroku ze splátkového prodeje ve výši 12% ročně z dlužné částky za dobu od 31. 10. 1994 do 30. 3. 1999, v rozsahu úroku z prodlení ve výši 0,05% denně z dlužné částky od 15. 12. 1992 do 14. 12. 1999 ve výši 5,747.664,- Kč a v rozsahu úroku z prodlení ve výši 0,05% denně z částky 11,639.801,- Kč od 15. 12. 1999 do zaplacení (výrok II.) a konečně žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 218.652,- Kč (výrok III.). Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení doplatku kupní ceny na základě smlouvy č. 306/92 ze dne 1. 10. 1992 o prodeji privatizovaného majetku s. p. EKOTEX v Ivančicích uzavřené podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb. (tzv. zákon o velké privatizaci). Soud prvního stupně vyšel především z předmětné kupní smlouvy ve znění jejích dodatků a dále ze zápisu o předání majetku ze dne 30. 10. 1992, v němž nejsou uvedeny žádné vadné ani chybějící věci a proto podle jeho názoru není dáno právo na slevu z ceny za vadné věci, uplatněnou žalovaným, a to ani podle § 20 zák. č. 92/1991 Sb. (dále jen „zákon o velké privatizaci“), ani podle § 486 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). Vzhledem k tomu, že žalovaný ve smyslu § 428 odst. 2 obch. zák. nesplnil včas svou povinnost oznámit vady na stavebních objektech (budovách) a žalobkyně toto porušení povinnosti namítl, nebylo možno žalovanému přiznat právo z odpovědnosti za skryté vady, které žalovaný jako protinárok uplatnil. Proto nemůže být žalovanému přiznáno ani právo na náhradu škody z vadného plnění (§ 440 odst. 2 obch. zák.). Soud prvního stupně tudíž nepřisvědčil tvrzenému právu žalovaného jako protinároku proti nároku žalobkyně na doplacení ceny a rozhodl ve výroku I., že žalovaný je povinen vymáhanou částku doplatku kupní ceny 11,639.801,- Kč zaplatit. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek krajského soudu v napadené části v odstavci I. výroku, potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl tak, že ve zbývající napadené části, v odstavci II. a III. výroku, rozsudek Krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné, kdežto odvolání žalovaného důvodné není. Soud prvního stupně, pokud jde o tu část rozsudku, která se týká zaplacení nedoplatku kupní ceny, tj. částky 11,639.801,- Kč, podle názoru odvolacího soudu učinil správná skutková zjištění i přiléhavé právní závěry, která odvolací soud přejal. Pokud pak jde o zbývající část napadeného rozsudku co do smluvního úroku a úroku z prodlení, považoval odvolací soud názor soudu prvního stupně, že žalobu je nutno zamítnout pro předčasnost, za nesprávný. Odvolací soud především konstatoval, že soud prvního stupně správně usoudil, že zákon o velké privatizaci je ve vztahu k obchodnímu zákoníku zákonem zvláštním, a proto obecná úprava v obchodním zákoníku může být použita jen subsidiárně. Podle § 20 odst. 1 a 2 zákona o velké privatizaci je nabyvatel oprávněn za chybějící nebo vadné věci požadovat přiměřenou slevu, ale jen tehdy, jsou-li chybějící a vadné věci zahrnuty do zápisu o převzetí věcí privatizovaného majetku. Mezi účastníky je nesporné, že v daném zápisu žádné chybějící nebo vadné věci zahrnuty nebyly. I kdyby se vycházelo podpůrně z § 486 odst. 1 obch. zák., měl by kupující právo na přiměřenou slevu odpovídající chybějícím nebo vadným věcem, avšak jen za předpokladu, že šlo o vady zjistitelné, zachycené v zápisu o převzetí u věcí zahrnutých do prodeje ve smyslu § 483 obch. zák., což se v daném případě nestalo, anebo v případě, kdy nešlo o vady, které byly zjistitelné v době prodeje, ale vyšlé najevo později, přičemž znění zákona „až při provozu podniku“ je nutno vykládat tak, že se staly zjistitelnými až poté, co byla Smlouva uzavřena; toto právo je však ohraničeno šestiměsíční objektivní propadnou lhůtou ode dne účinnosti smlouvy, přičemž jde o práva na přiměřenou slevu z vadných věcí tam, kde je možná jejich oprava. V daném případě však došlo k oznámení až za několik let. Pokud podnik není způsobilý pro provoz, ať již pro vady neodstranitelné nebo neodstraněné v dodatečné přiměřené lhůtě, platí ust. § 486 odst. 2 obch. zák., že je kupující oprávněn odstoupit od smlouvy. Žalovaný však odstoupení od smlouvy netvrdí, ani to, že by šlo o vady neodstranitelné nebo neodstraněné v dodatečné přiměřené lhůtě. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že není důvodná námitka ohledně neupotřebitelných věcí, neboť neupotřebitelnost není vadností věcí. Správné tak je, že není možno kompenzovat žalovanou částku případným nárokem žalovaného na náhradu škody, když náhrady nákladů na opravy ve výši 41,761.00,- Kč bylo možno dosáhnout uspokojením z práv z vadného plnění a jestliže bylo možno dosáhnout takového uspokojení, nelze tak učinit z titulu náhrady škody, jak určuje ust. § 440 odst. 2 obch. zák. Z uvedených důvodů odvolací soud v napadené části tj. v odstavci I. výroku, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Proti uvedené části, tj. potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odkazem na přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 tohoto ustanovení o. s. ř., a to z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Za otázku zásadního právního významu dovolatel považuje výklad ust. § 486 odst. 1 obch. zák. Podle názoru dovolatele provedly oba soudy – prvního stupně i odvolací – výklad v rozporu s cit. ustanovením. Dovolatel poukazuje na to, že ust. § 486 odst. 1 obch. zák. v první větě obecně zakotvuje právo na přiměřenou slevu z kupní ceny odpovídající chybějícím nebo vadným věcem a v dalších větách stanoví dvě výjimky a nejde tedy o dvě situace, kdy je možno přiznat slevu, jak nesprávně dovozuje odvolací soud. Bylo proto povinností obou soudů, aby se zabývaly tím, zda nejsou splněny předpoklady pro aplikaci alespoň jedné z těchto podmínek. Podle dovolatele ohledně výjimky uvedené v třetí větě cit. ustanovení dospěly soudy obou stupňů k nesprávnému závěru, že tyto podmínky splněny jsou. Šestiměsíční objektivní prekluzivní lhůta platí jen, jedná-li se o vady zjistitelné až při provozu podniku. Soud prvního stupně neuvedl, na základě čeho vlastně dovodil, že šlo o vady zjistitelné při provozu podniku. Odvolací soud vyložil formulaci „až při provozu podniku“ tak, že jde o vady zjistitelné až poté, co byla smlouva uzavřena, což je výklad zjevně nesprávný, protože neřeší otázku, jaký má být charakter vad, které zakládají výjimku z práva na poskytnutí slevy podle předmětného ustanovení. Za správný má dovolatel takový výklad, že musí být dána jednoznačná souvislost mezi zjistitelností vady a provozem podniku, což bude především u různých výrobních prostředků, strojů a technologických zařízení. Dovolatel však v této souvislosti uvádí, že v daném případě se konkrétní zjištěné vady týkaly výlučně stavební části podniku a nesouvisely s výrobní činností, tj. zpracovávaným textilií jako předmětu provozu podniku. Dlouholeté agresivní působení sírnatých vod rozleptalo betonovou konstrukci pilotů, na kterých byla stavba zakotvena a tak došlo a stále d