23 Cdo 2354/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2354/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2026 Spisová značka:23 Cdo 2354/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.2354.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2354/2025-143 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ŠkoFIN s. r. o., se sídlem v Praze, Pekařská 635/6, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze, Na Florenci 2116/15, proti žalované BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., se sídlem v Praze, 28. října 767/12, identifikační číslo osoby 27386732, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, o zaplacení 401.556,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 139/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2025, č. j. 15 Co 85/2025-118, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.571,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2024, č. j. 16 C 139/2024-88, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 401.556,66 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodnutím označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž je rovněž dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a dovolacím soudem tak má být posouzena jinak vyřešená právní otázka“. 4. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, popřípadě zamítl. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 7. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 8. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tomuto požadavku však dovolatelka v rámci své polemiky o tom, zda unesla důkazní břemeno a břemeno tvrzení, nedostála. Není přitom úkolem dovolacího soudu, aby tyto předpoklady na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Rovněž Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, popř. též jeho usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). 9. Ve zbývající části dovolání dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností. 10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 13. Dovolání není přípustné. 14. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud „odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž měla být odvolacím soudem jinak posouzena právní otázka, zda žalobci vzniklo právo na náhradu škody“. Dle dovolatelky odvolací soud rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018, dle něhož se porušením právní povinnosti „rozumí objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (příp. opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. […] Smluvní povinností ve smyslu § 2913 [zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)] je přitom i povinnost upustit od jednání, které by svým účelem mařilo nebo mohlo ohrozit účel smlouvy či poškodit práva vyplývající ze smlouvy […].“ Dále se dle dovolatelky odvolací soud odchýlil od závěru citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, že „o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. […] Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. […] Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) […].“ K tomu dále dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2144/2023, ve kterém je uvedeno: „Podstatu teorie adekvátnosti kauzálního nexu pak ozřejmil Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, v němž uzavřel, že vztah právně relevantní příčiny a následku je nezbytné posuzovat též prostřednictvím teorie adekvátnosti kauzálního nexu, která vychází z toho, že musí být v lidských silách možné předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku. Pro odpovědnost za škodu však není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro výše uvedeného optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný. Tyto závěry se pak uplatní i v režimu náhrady škody podle § 2913 o. z.“ 15. Dovolatelka přehlíží, že na otázkách, kterými se dovolací soud v dovolatelkou citovaných pasážích svých dřívějších rozhodnutí zabýval, však napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud zamítnutí žaloby nezaložil na otázce, co se rozumí porušením právní povinnosti, ani na závěru, že by žalobkyní tvrzené porušení povinnosti porušením nebylo. Stejně tak napadené rozhodnutí není založeno na posouzení otázky, co je