23 Cdo 2362/2014 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2362/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 7. 2016 Spisová značka:23 Cdo 2362/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2362.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 373 předpisu č. 513/1991Sb. § 380 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 10. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2362/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Angelia Invest, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 377/141, PSČ 180 00, IČO 27186504, zastoupené MUDr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1329/5, PSČ 120 00, proti žalované AZ-Audit, s.r.o., se sídlem v Praze 9, Kurta Konráda 500/6, PSČ 190 00, IČO 49707108, zastoupené JUDr. Zuzanou Mayerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, V luhu 754/18, PSČ 140 00, o zaplacení částky 957 868,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 196/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2014, č. j. 1 Cmo 293/2013-577, takto: I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2014, č. j. 1 Cmo 293/2013-577, směřující proti jeho výroku I, a dále proti výroku IV v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 23 700 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 44 850 Kč v úrokové míře přesahující 3 % p.a., se odmítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2014, č. j. 1 Cmo 293/2013-577, ve výroku IV v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a ve výroku II o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 884 168,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 752 920 Kč ve výši 3 % p.a. od 1. září 2004 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 131 248,50 Kč od 13. srpna 2007 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a dále ve výrocích V a VI a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2012, č. j. 51 Cm 196/2006-504, ve výroku II v části o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 884 168,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 752 920 Kč ve výši 3 % p.a. od 1. září 2004 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 131 248,50 Kč od 13. srpna 2007 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a ve výrocích III a IV se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 27. srpna 2012, č. j. 51 Cm 196/2006-504, (již v pořadí druhým) uložil Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) žalované zaplatit žalobkyni částku 258 671,93 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a ve zbývající části žalobu žalobkyně zamítl (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost hradit náklady řízení žalované ve výši 42 463 Kč (výrok III) a mezi účastníky rozdělil úhradu nákladů řízení, které platil stát (výrok IV). Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudkem ze dne 28. ledna 2014, č. j. 1 Cmo 293/2013-577, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že ohledně částky 50 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Výrok II změnil v části úroku z prodlení (ve výši 3,48 % z částky 150 000 Kč od 1. 5. 2003 do zaplacení) a ve zbývající části zamítací výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, včetně výroku o náhradě nákladů řízení. Hodnotil přitom smlouvu uzavřenou dne 26. července 2002 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou (od níž bylo žalobkyní platně odstoupeno ke dni 30. dubna 2003) a dovodil, že závazek žalované tvořila podle čl. I smlouvy kontrola vybraných účetních položek u společností FLEX-TEX společnost s.r.o. a INTERNATIONAL FLEX-TEX, spol. s r.o. za období let 1992-1996, a to ve smlouvě uvedenými auditory. Čl. I odst. 3 smlouvy pak pouze blíže specifikuje oblasti prováděné kontroly a formu žalobkyní požadovaných „výstupů z kontroly“. Uzavřel, že při použití interpretačních pravidel nelze dovodit, že dohodnutý závazek žalované v sobě zahrnoval též provedení rekonstrukce účetnictví jmenovaných společností za období 1992 - 1996. Po vykonavateli kontroly bylo požadováno pouze uskutečnění „kontroly vybraných účetních položek“. Neshledal tak důvodnými nároky na náhradu škody spočívající v nákladech na nájem prostor v období od 1. prosince 2002 do 31. března 2004, v nákladech na vypracování náhradního díla a v nákladech na vypracování společné znalecké zprávy. Pro vznik nároku na náhradu škody zde totiž chybí příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a škodou na straně žalobkyně. Zadání náhradního díla nelze považovat za přímý a nezprostředkovaný následek porušení povinnosti žalované, neboť rozsah plnění byl odlišný. Mimo příčinnou souvislost je i vypracování společné znalecké zprávy; podkladem pro její vypracování bylo až nově zrekonstruované účetnictví obou společností. Rovněž její předmět byl odlišný od předmětu smlouvy. Dále se odvolací soud vyjádřil k tomu, proč žalobkyně nemá právo na zaplacení částky 50 000 Kč (část ceny díla zaplacené žalované za poskytnuté zprávy, které měly být pro žalobkyni nepotřebné) a 23 700 Kč (zaplacené náklady na právní zastoupení žalobkyně). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním směřujícím proti jeho výrokům I a IV, a to z důvodu nesprávného právního posouzení. Jako první klade otázku (v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou) vztahu předmětu smlouvy o dílo a smlouvy o kontrolní činnosti. Podle žalobkyně byla smlouva nesprávně posouzena jako smlouva o kontrolní činnosti; při správném hodnocení by byl aplikován § 537 odst. 3 obchodního zákoníku, podle něhož způsob zhotovení díla určuje zhotovitel. Odvolací soud se měl pak odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu, dospěl-li k závěru, že žalovaná nebyla povinna provést činnost (rekonstrukci účetnictví), jež byla podle zjištění soudu nezbytná ke zhotovení díla. Jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacímu vytýká procesní pochybení spočívající v neposkytnutí poučení podle § 118a o. s. ř., kterého se mělo žalobkyni dostat před zamítnutím žaloby. Nesprávné právní hodnocení shledává dovolatelka i u otázky důvodnosti náhrady škody spočívající v části ceny díla zaplacené žalované za poskytnuté zprávy, které měly být pro žalobkyni nepotřebné, a u otázky příčinné souvislosti mezi porušení povinnosti a vynaloženými náklady na právní zastoupení. Pochybení se měl odvolací soud dopustit též v otázce výše úroku z prodlení z částky 44 850 Kč, neboť tento nárok na náhradu škody se stal splatným až doručením žaloby žalované, a proto je na místě použít jinou výši úroku z prodlení. Žalovaná se podle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), a to na základě čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném pr