23 Cdo 2676/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2676/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 11. 2023 Spisová značka:23 Cdo 2676/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2676.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva o smlouvě budoucí Výklad projevu vůle Smlouva o převodu obchodního podílu Dotčené předpisy:§ 266 obch. zák. § 261 odst. 3 písm. b) obch. zák. § 289 obch. zák. § 35 odst. 2 obč. zák. § 50a odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 2. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2676/2022-179 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně A. H., zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Plotní 332/73, proti žalované H. H., zastoupené JUDr. Marcelou Fryštenskou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Brně, Smetanova 764/47, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 169/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2022, č. j. 19 Co 13/2022-144, t a k t o: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2022, č. j. 19 Co 13/2022-144, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2021, č. j. 37 C 169/2020-108, se ruší a věc se postupuje k dalšímu řízení Krajskému soudu v Brně jako soudu věcně příslušnému. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. V posuzované věci se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, spojených s právem nájmu družstevního bytu. Povinnost k uzavření této smlouvy měla žalované vyplývat z Dohody o uznání dluhu a jeho úhradě, kterou dne 24. 5. 2004 uzavřela se žalobkyní společně se svým dnes již zesnulým manželem, bratrem žalobkyně (dále též jen „dohoda“). 2. Žalovaná se bránila námitkou, že podle dohody bylo možno závazek splnit buď převodem členských práv a povinností, nebo vyplacením částky 1 179 072 Kč a ona zvolila druhou z možností, vyplývající z článku IV odst. 4 Dohody. 3. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 7. 2021 č. j. 37 C 169/2020-108, žalobu zamítl a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení. 4. Soud prvního stupně zjistil, že dne 24. 5. 2004 žalobkyně jako věřitelka a žalovaná s R. H. jako dlužníci uzavřeli dohodu o uznání dluhu a jeho úhradě, v níž dlužníci uznali svůj dluh vůči žalobkyni ve výši 1 179 072 Kč, představující minimální členský vklad v Bytovém družstvu N. S., a zavázali se jej vrátit žalobkyni nebo jejímu synovi do 30. 9. 2019 (čl. IV odst. 4), nebo v téže době převést členská práva a povinnosti v tomto družstvu na žalobkyni nebo jejího syna (čl. IV odst. 2). Pro případ, že by dlužníci členská práva v uvedené lhůtě nepřevedli, zavázali se svolit k přímé vykonatelnosti notářského zápisu, ve kterém tento svůj dluh znovu uznají (čl. IV odst. 5). Pro případ porušení jakékoliv povinnosti plynoucí z této dohody si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 20 000 Kč (čl. V). R. H. dne 21. 8. 2013 zemřel a podle pravomocného usnesení Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2014, č. j. 60 D 869/2013-127, celý předmětný dluh připadl žalované. Žalobkyně vyzvala žalovanou přípisem ze dne 2. 7. 2019 k převodu členského podílu na jejího syna, to žalovaná odmítla a dne 2. 7. 2019 částku 1 179 072 Kč složila ve prospěch žalobkyně do advokátní úschovy. 5. S odkazem na § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav věci aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušený ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „občanský zákoník“ či „obč. zák.“). Odkázal na § 50a odst. 1 obč. zák. a vyjádřil názor, že „z obsahu dohody nevyplývá, že by si v ní strany dohodly, že v budoucnu uzavřou smlouvu o převodu družstevního podílu s obsahem, jak navrhuje žalobkyně v žalobě“. Zejména nebyla dohodnuta výše podílu, který by se měl předmětnou smlouvou převádět, a nebylo dohodnuto, zda se jedná o převod úplatný či bezúplatný, resp. výše úplaty. Nelze totiž vycházet z toho, že by se úplata za podíl rovnala částce 1 179 072 Kč, když se strany pouze dohodly na tom, že převodem podílu tento dluh zaniká. Nebylo ani dohodnuto, že by se nabyvatel měl seznámit se stanovami družstva, nebylo dohodnuto nic o bytové náhradě. Soud prvního stupně uzavřel, že „strany žádnou smlouvu o smlouvě budoucí neuzavřely“, dohodly si pouze způsoby splnění závazku ve výši 1 179 072 Kč, a to buď jeho splacením, nebo převodem předmětného podílu. Protože nebylo ujednáno, kdo má právo výběru způsobu splnění, náleželo toto právo podle § 561 odst. 1 obč. zák. dlužníkům a žalovaná zvolila uhrazení částky 1 179 072 Kč, kterou pro prodlení žalobkyně, která toto plnění odmítla přijmout, složila dne 2. 7. 2019 do advokátní úschovy, čímž svůj závazek splnila. Soud prvního stupně dodal, že s ohledem na žalobní petit nezkoumal, zda dlužníci nezvolili dříve druhý způsob splnění, neboť by stejně nebylo lze nahradit projev vůle žalované se smlouvou o převodu družstevního podílu v žalovaném znění. Bylo by též s ohledem na předmět řízení bezpředmětné zkoumat úmysl stran, když žalobkyně svůj nárok opírala o písemnou dohodu o uznání dluhu, ve které vůle dlužníků s žalobkyní v budoucnu uzavřít smlouvu o převodu členského podílu v žalovaném znění jednoznačně chybí. 6. Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 7. Odvolací soud se bezvýhradně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Vyjádřil názor, že „nelze uzavřením předmětné dohody dovodit úmysl uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí, přičemž současně je třeba říci, že předmětná dohoda smlouvou o smlouvě budoucí o převodu členského podílu v žádném případě není. Je pouze mechanismem, jak si smluvní strany ošetřily skutečnost, že žalobkyně půjčila žalované a jejímu manželovi finanční částku, kterou tito použili na úhradu vstupního členského vkladu k získání předmětného bytu …“. Odvolací soud zdůraznil, že v dohodě chybí podstatné náležitosti smlouvy o smlouvě budoucí vyžadované ustanovením § 50a obč. zák., konkrétně jednoznačná odpověď na otázku úplatnosti smlouvy. Rezolutně odmítl argument žalobkyně, že by měla být platnost smlouvy o smlouvě budoucí posuzována podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“); podle jeho přesvědčení obchodní zákoník upravoval absolutní obchody „v podobě, kdy šlo o spory mezi fyzickými osobami coby členy družstva navzájem nebo o spory mezi družstvem a jeho členem – fyzickou osobou. Se soudem prvního stupně se shodl též v závěru, že si žalovaná mohla zvolit způsob uspokojení dluhu, a i pro případ, že by v dojednané lhůtě půjčenou částku žalobkyni nevrátila a ani na ni nepřevedla členská práva, ujednali si účastníci závazek žalované k sepisu notářského zápisu s přímou vykonatelností, jejímž prostřednictvím by žalobkyně získala exekuční titul pro vymožení půjčené částky. Závěrem odvolací soud zpochybnil tvrzení žalobkyně, že půjčená částka představovala smluvní pokutu. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Rozsudek odvolacího soudu v jeho prvním výroku napadla žalobkyně dovoláním, jež má za přípustné pro jeho nepřezkoumatelnost a pro rozpor jeho závěrů s judikaturou dovolacího soudu. 9. Dovolatelka vytýká napadenému rozhodnutí absenci podrobnějšího rozboru jednotlivých ustanovení dohody a použitých výkladových metod. Namítá, že soud prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu), pracoval s výkladem smlouvy jako se skutkovým zjištěním. Závěry odvolacího soudu dovozené z článků IV odst. 2 a IV odst. 4 dohody jsou podle jejího mínění důsledkem nesprávného výkladu smlouvy, neboť jsou v přímém rozporu s textem dohody. 10. Otázku dostatečného určení náležitostí smlouvy o budoucí smlouvě o převodu členských práv a povinností odvolací soud podle názoru dovolatelky řešil v rozporu se závěry Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudky ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1407/2010, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2035/2018, s usneseními ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1012/2010, ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1786/2011, a ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3279/2015, a s usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 271/2010, uveřejněným pod č. 31/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 31/2