23 Cdo 2753/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 2753/2025-354 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce M. K., proti žalovanému E. S. A., zastoupenému Mgr. Janem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, o zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 253/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 17 Co 154/2025-320, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení na žalovaném domáhal zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení zápůjčky. Tvrdil, že dne 14. 2. 2023 žalovanému poskytl částku 20 000 EUR jako zápůjčku (částku 10 000 EUR bezhotovostním převodem, částku 10 000 EUR předáním hotovosti), přičemž bylo dohodnuto, že mu žalovaný vrátí částku ve výši 600 000 Kč. Dne 11. 4. 2023 byla stranami uzavřena dohoda o uznání dluhu, v níž byla nově sjednána lhůta splatnosti v délce 2 měsíců, a zástavní smlouva, jíž bylo zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávky žalobce na dvou prstenech žalovaného jako předmětu takto sjednané zástavy. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 1. 2025, č. j. 11 C 253/2023-245, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 600 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Žalovaný konkrétně namítl, že v řízení nebylo prokázáno poskytnutí celé (žalobou uplatněné) částky 600 000 Kč žalovanému, potažmo poskytnutí částky vyšší než 10 000 EUR. Odvolací soud dle žalovaného nezohlednil, že žalobce v průběhu řízení „opakovaně popřel vlastní skutkovou verzi“, a „spokojil se pouze s tvrzením žalobce, podpořeným účelově vybranými a předkládanými útržky ze zvukových záznamů soukromých rozhovorů“, čímž měl rezignovat na objektivní hodnocení předložených důkazů; jednání žalobce dle žalovaného svědčí o jeho snaze „účelově manipulovat nejen skutkový děj, ale i žalovaného“. Žalovaný měl za to, že soud neměl žalobcem pořízené soukromé nahrávky (zvukové záznamy rozhovorů stran řízení) akceptovat jako důkaz, neboť jejich použití bylo za daných okolností neadekvátní. Skutkové závěry, které z uvedených nahrávek učinily soudy nižších stupňů, jsou tak podle žalovaného zcela nevěrohodné. 1. 2. Žalovaný dále namítl nedostatek procesního poučení odvolacím soudem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Odvolací soud podle žalovaného pochybil, jestliže jej v situaci, kdy žalobce neprokázal poskytnutí částky přesahující 235 000 Kč, nepoučil o tom, „že musí (nově) prokazovat, že mu žádná další částka nad rámec 10 000 EUR poskytnuta nebyla“. Poskytl-li přitom odvolací soud poučení podle § 118a o. s. ř. pouze žalobci, postupoval v rozporu s principem rovnosti zbraní stran soudního řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 3. Konečně žalovaný namítl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, jelikož se odvolací soud nevypořádal s „rozpory v důkazní situaci“, a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Ve vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že žalovaný šíří nepravdivé informace a obhajuje své protiprávní jednání, přičemž jím podané dovolání žalobce označil za nedůvodné. 5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 6. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Námitka, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce žalovanému poskytl částku 600 000 Kč, jakož ani námitky směřující proti závěrům dovozeným soudy ze zvukových záznamů pořízených žalobcem (viz bod 4 odůvodnění shora), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť uvedenými námitkami žalovaný brojí proti způsobu hodnocení v řízení provedených důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. 10. Judikatura Nejvyššího soudu je však ustálena v závěru, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2937/2022). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci.1. 2. Správnost samotných skutkových zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně) přitom v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 173/2025). Shora uvedené námitky žalovaného tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou. 3. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že odvolací soud žalovaného nepoučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a postupoval v rozporu se zásadou rovnosti zbraní stran soudního řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož ani námitka, že soud neměl akceptovat žalobcem pořízené zvukové záznamy rozhovorů stran řízení jako důkaz (viz body 4 a 5 odůvodnění shora), neboť těmito námitkami žalovaný nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což však v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3381/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 282/2025).