23 Cdo 286/2020 — Nejvyšší soud

23 Cdo 286/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 4. 2020 Spisová značka:23 Cdo 286/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.286.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 7. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 286/2020-600 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně NOBICA BOHEMIA s.r.o., se sídlem v Praze 8, Karlíně, Za Karlínským přístavem 683/6, PSČ 186 00, IČO 26754681, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem, se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, PSČ 602 00, proti žalovaným 1) O. L., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Náchodská 760/67, PSČ 193 00, a 2) H. P., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, PSČ 110 00, o zaplacení částky 9 464 736,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 357/2015, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2019, č. j. 3 Cmo 103/2018-543, t a k t o : I. Dovolání druhého žalovaného se odmítá. II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 56 241 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Vladimíra Muzikáře, advokáta, se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 3 Cmo 103/2018-543, zamítl návrh žalovaných na přerušení řízení, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 11. 2016, č. j. 56 Cm 357/2015-265, kterým bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni 9 464 736,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05% denně od 18. 6. 2009 do zaplacení a zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 085 865 Kč; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil, že mezi právními předchůdci žalobkyně H. P. a J. Č. (každým samostatně) a 1. žalovaným byly uzavřeny dne 12. 1. 2001 smlouvy o tichém společenství, a že 1. žalovaný minimálně od roku 2005 neplnil svou povinnost podle čl. IV. odst. 3 uzavřených smluv - předávat právním předchůdcům žalobkyně stejnopis ročních účetních závěrek, přičemž z tohoto důvodu žalobkyně od smlouvy dne 16. 6. 2009 odstoupila a požadovala vrácení vkladů postoupených ji jejími právními předchůdci. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že k postoupení pohledávky došlo v souladu s § 524 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a že je oprávněný požadavek žalobkyně na vrácení vkladů ze smlouvy o tichém společenství společně se sjednaným úrokem z prodlení, jestliže 1. žalovaný porušil smluvní povinnost předávat právním předchůdcům žalobkyně stejnopis ročních účetních závěrek, k čemuž se zavázal ve smlouvách o tichém společenství, posuzovaných soudem prvního stupně správně podle ustanovení § 673 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, platného do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“(obou již neplatných zákonů aplikovaných ve smyslu § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku - dále jen „o. z.“). Potvrdil i závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně má právo domáhat se plnění z uvedené smlouvy i po 2. žalovaném na základě ručitelského závazku podle § 306 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud podpořil své rozhodnutí odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 886/2002, v němž Nejvyšší soud judikoval, že obchodní zákoník v § 675 zaručuje tichému společníku jistou míru informovanosti a kontroly podnikatelské činnosti podnikatele tím, že ho opravňuje nahlížet do obchodních dokladů a účetních záznamů týkajících se podnikání a požadovat stejnopis roční závěrky, kdy těmto oprávněním tichého společníka pak odpovídají povinnosti podnikatele umožnit mu nahlížení do těchto dokladů a poskytnout mu stejnopis účetní závěrky. V souvislosti s námitkou 2. žalovaného, že s ohledem na jeho občanství se právní vztah mezi účastníky smlouvy neřídí českým právem, odvolací soud odkázal na právní úpravu platnou v době uzavírání smluv, a to na § 10 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“), tj. nezvolí-li účastníci rozhodné právo, řídí se jejich vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu, a též na jeho § 11, podle něhož právní řád určený podle § 9 nebo 10 platí také o změnách, zajištění a následcích porušení závazků, a na nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platné v rozhodné době. Odvolací soud s odkazem na § 112 obč. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006 nepovažoval za důvodnou žalovanými vznesenou námitku promlčení s tím, že gramatický výklad ustanovení § 112 obč. zák. nenasvědčuje tomu, že zákonodárce zamýšlel spojovat stavení promlčecí doby výlučně s uplatněním práva u věcně a místně příslušného soudu. Odvolací soud neuznal za oprávněnou ani vznesenou námitku k neplatnosti ujednání smlouvy o možnosti odstoupení od smlouvy o tichém společenství. Odvolací soud uvedl, že podle § 673 obch. zák., účinného do 31. 1. 2001, sice účast tichého společníka zaniká mimo jiné z důvodu uvedených v § 679 obch. zák., což ale nevylučuje odstoupení od smlouvy podle ustanovení § 344 a násl. obch. zák., tedy pro podstatné porušení povinnosti jednoho z účastníků závazkového vztahu (§ 345 obch. zák.), tak jak bylo zjištěno v projednávané věci. Odvolací soud proto potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, podal 2. žalovaný dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a odvolacím soudem byly řešeny hmotněprávní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. První otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou formuloval následovně: „Pokud v právních vztazích podřízených režimu obchodního zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 bylo právo uplatněno před jeho promlčením u soudu, avšak v takto zahájeném řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé (např. pro nepříslušnost soudu), platí, že podle § 405 obchodního zákoníku promlčecí doba nepřestala běžet, toliko došlo k jejímu prodloužení podle § 405 odst. 2 obchodního zákoníku, a to za situace, kdy promlčecí doba v průběhu takového řízení již uplynula. Byla-li po datu právní moci skončení takového řízení, v němž nebylo rozhodnuto ve věci samé, věc postoupena místně příslušnému soudu, platí, že uplynutím jednoho roku od uvedeného dne se právo promlčelo?“ Podle dovolatele ustanovení v § 405 odst. 1 obch. zák. implicitně předpokládá, že věřitel podá žalobu u věcně příslušného soudu. Pravidlo stanovené v § 112 obč. zák. je podle názoru dovolatele použitelné jen v případě, pokud právní vztah podléhá režimu občanského zákoníku. Judikatura aplikovaná odvolacím soudem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006) tak na řešení otázky promlčení v dané věci nedopadá. Dovolatel zdůraznil, že použití právní úpravy promlčení v občanském zákoníku je v obchodních vztazích vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2613/2007). Za další otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou považuje dovolatel otázku, zda bylo možné od 1. 1. 2001 odstoupit od smlouvy o tichém společenství vzhledem k předepsanému postupu zrušení závazků z této smlouvy stanoveného kogentním ustanovením § 679 odst. 1 písm. b) obch. zák. a též s ohledem na ustanovení § 679a obch. zák. Podle dovolatele odvolací soud řešil možnost odstoupení od smlouvy o tichém společenství nesprávně podle § 344 a násl. obch. zák. Dovolatel má za to, že sjednaná možnost (v předmětných smlouvách o tichém společenství uzavřených na dobu určitou) jednostranně od smlouvy odstoupit byla neplatným ujednáním, neboť takovou možnost ukončení smlouvy o tichém společenství zákonná úprava v dané době nepřipouštěla. Podle dovolatele si účastníci smluv o tichém společenství v rozporu se zákonem smluvně rozšířili důvod ukončení smluv jednostranným odstoupením, což dovolatel považuje zároveň za obcházení zákona mají