23 Cdo 2874/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2874/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2025 Spisová značka:23 Cdo 2874/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.2874.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. § 237 předpisu č. 99/1963 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:15. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2874/2024-345 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Czech Invest Group s. r. o., se sídlem v Pardubicích, Štrossova 272, identifikační číslo osoby 25942395, zastoupené Mgr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Praze 2, Pod Slovany 1888/12, proti žalovanému M. B., zastoupenému Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská 852/44, o zaplacení 454 267 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 120/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2023, č. j. 11 Co 174/2023-301, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se na žalovaném žalobou domáhala zaplacení v záhlaví specifikované částky, a to částky 439 956 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného za užívání jejího motorového vozidla (za dobu od 10. 3. 2017 do 16. 11. 2018) poté, co byla zrušena kupní smlouva mezi účastníky dříve uzavřená a co žalobkyně na základě soudního rozhodnutí a dohody účastníků o způsobu úhrady závazků vrátila žalovanému kupní cenu, a částky 14 311 Kč z titulu náhrady škody za poškození vozidla žalovaným. 2. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 21. 4. 2023, č. j. 26 C 120/2019-263, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 82 311 Kč, tj. bezdůvodné obohacení ve výši 68 000 Kč a náhradu škody ve výši 14 311 Kč – poznámka Nejvyššího soudu (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 371 956 Kč, tj. zbylé části bezdůvodného obohacení – poznámka Nejvyššího soudu (výrok pod bodem II), a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalovanému a České republice (výroky pod body III a IV). 3. Krajský soud v Ostravě rozsudkem uvedeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části napadené odvoláními obou účastníků, tj. ve výroku pod bodem I v rozsahu částky 68 000 Kč a ve výrocích pod body II až IV (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17 299 Kč (výrok II). 4. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu obou jeho výroků) včasným dovoláním, v němž navrhla jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které byly zčásti vyřešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zčásti dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny nebyly“. 5. Žalobkyně s poukazem na to, že dne 15. 12. 2017 odstoupila od dohody o způsobu úhrady závazků, vytkla odvolacímu soudu, že nepřihlédl k účinkům prokázaného odstoupení od smlouvy a nesprávně podřadil zjištěný skutkový stav pod § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), posuzoval-li vztah účastníků jako bezdůvodné obohacení vzniklé tím, že žalovaný získal majetkový prospěch (pouze) plněním bez právního důvodu, ačkoli jej měl správně podřadit (rovněž) jako plnění získané z právního důvodu, který odpadl, čímž se měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 456/2021, který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) – dále jen „první otázka“. Podle žalobkyně odvolací soud svým závěrem, že bezdůvodné obohacení vzniklo žalovanému až od 1. 12. 2017 (tj. od doby, kdy se žalovaný dostal do prodlení s vrácením vozidla poté, co se žalobkyně poprvé marně pokusila vozidlo vyzvednout v jeho bydlišti), pominul, že právní důvod pro držbu vozidla žalovaným v době předcházející odpadl v důsledku odstoupení žalobkyně od dohody o způsobu úhrady závazků, jehož důsledkem bylo zrušení dohody o způsobu vypořádání závazků ze dne 22. 7. 2016 s účinky ex tunc. 6. Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od právních závěrů Nejvyššího soudu při řešení otázky zohlednění dobrých mravů při posouzení práva na vydání bezdůvodného obohacení – dále jen „druhá otázka“. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 337/2006, a ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4157/2008, s tím, že soud musí vždy zohlednit konkrétní okolnosti případu při posouzení, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, a že je nutný jeho náležitý, podložený, jasný a přesvědčivý závěr o rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti též poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05 (jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, podle kterého je vztah z bezdůvodného obohacení objektivního charakteru, jenž vzniká v zákonem předvídaných situacích bez ohledu na to, komu lze klást k tíži okolnosti, od nichž se vznik tohoto vztahu odvíjí. Odvolací soud podle žalované nesprávně řešil otázku přiměřenosti výše nároku žalobkyně na bezdůvodné obohacení prostřednictvím institutu dobrých mravů, ačkoliv tato do značné míry souvisí s dobou, po jakou žalovaný vozidlo užíval a s tím, zda a jakými způsoby poskytoval žalobkyni součinnost k předání a převzetí vozidla po vrácení kupní ceny. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud neprovedl ani komplexní zhodnocení veškerých skutkových okolností. Rozpor s dobrými mravy při přiznání bezdůvodného obohacení ve výši stanovené znaleckým posudkem Ing. Váchala dovodil pouze ze srovnání s původní kupní cenou vozidla a nevzal dostatečně v potaz, že samotná výše bezdůvodného obohacení nemá přímou souvislost s hodnotou vozidla a vůbec nemá souvislost s jednáním žalobkyně, které neoprávněnému užívání vozidla předcházelo, ale je odvislá pouze od doby užívání vozidla žalovaným a obvyklou výši nájemného za užívání obdobného vozidla v daném místě a čase. 7. Žalobkyně spatřovala přípustnost dovolání též v tom, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda při hodnocení, jestli je posuzované plnění plněním bez spravedlivého důvodu ve smyslu § 2991 o. z., je možno zvažovat vliv korektivu dobrých mravů ve smyslu obecných ustanovení části první hlavy I o. z. – dále jen „třetí otázka“. 8. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 12. Dovolání není přípustné pro řešení druhé a třetí otázky, neboť takové otázky týkající se vlivu dobrých mravů při posouzení práva na vydání bezdůvodného obohacení odvolací soud neřešil. K dobrým mravům se odvolací soud vyjádřil pouze v odstavci 12 svého rozhodnutí při posuzování správnosti úvah soudu prvního stupně o výši bezdůvodného obohacení, přičemž se ztotožnil s tím, že soud prvního stupně měl za výši peněžité náhrady odpovídající pravidlům uvedeným v § 2993 větě první, § 2999 odst. 1 větě první a § 3003 o. z. částku 68 0