23 Cdo 2984/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2984/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 7. 2022 Spisová značka:23 Cdo 2984/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2984.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Uznání závazku Obchodní zvyklosti Započtení pohledávky Poučovací povinnost soudu Břemeno důkazní Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 264 obch. zák. § 118a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 10. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2984/2021-303 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně OMV Česká republika, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Štětkova 1638/18, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 48038687, zastoupené JUDr. Vladimírem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze, Jindřišská 937/16, proti žalované ERNEKS INVEST, s. r. o., se sídlem v Čestlicích, Průhonická 222, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 27105075, zastoupené Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, o zaplacení částky 4 179 320,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 36 C 275/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, č. j. 25 Co 16/2021-273, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í : (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) [dále jen „o. s. ř.“]. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné [srov. zejména usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), dostupné rovněž, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na jeho webových stránkách]. Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu … závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Podle dikce tak uplatňuje (mísí, slučuje) dva odlišné důvody přípustnosti dovolání, z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost, proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, dostupným, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná, na jeho webových stránkách). O případ, kdy by dovolatel při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání vymezil vícero možností plynoucích z § 237 o. s. ř. jako „případných“ předpokladů v jejich posloupnosti, tu nejde (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2659/20). Podle obsahu tomu tak ale není. Z dovolací argumentace je patrno, že dovolatelka nepředkládá žádnou dovolacím soudem vyřešenou (vyřešenou v jeho dosavadní rozhodovací praxi) právní otázku s požadavkem, aby ji dovolací soud posoudil jinak, tj. aby se od své dosavadní rozhodovací praxe odchýlil (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Namítá výlučně rozpor řešení otázek hmotného a procesního práva odvolacím soudem s označenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a polemizuje se správností jejich řešení odvolacím soudem, je tedy zřejmé, že nepochopila smysl v pořadí posledního z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. a ve skutečnosti se domáhá, aby dovolacím soudem byla posouzena jinak právní otázka vyřešená odvolacím soudem. Takový předpoklad přípustnosti občanský soudní řád nezná, jeho uplatnění je tedy právně bezvýznamné a nepřekáží tomu, aby bylo jako jediný uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání posouzeno odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přípustným však Nejvyšší soud dovolání neshledal. Nejvyšší soud vysvětlil již v rozhodnutí R 4/2014, že má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Učinit tak lze buď uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný pod číslem 234/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14]. Dovolatelka poměrně obsáhle polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu, podle něhož za ni jednaly (vystavily za ni dobropis a uzavřely dohodu o započtení) osoby, které k tomu byly oprávněny, aniž však jakkoliv označila rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při řešení otázky zástupčího oprávnění odchýlit (resp. vůbec opomněla k této otázce vymezit předpoklad přípustnosti dovolání). Uvedený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť uplynula lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.). V tomto ohledu tedy právní posouzení odvolacího soudu dovolacímu přezkumu otevřeno není a dovolací soud ve svých dalších úvahách z uvedeného právního závěru odvolacího soudu vychází. Judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, dovolatelka označila v následujících souvislostech: a) Odvolací soud se odchýlil od závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012, podle něhož účinky uznání závazku nemohou nastat ani případným (samotným) zařazením závazku dlužníkem do účetní evidence bez písemného uznání závazku vůči tvrzenému věřiteli. b) Odvolací soud se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4932/2009 [uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C 9939, 9940], podle něhož pravidlo chování, které je v rozporu s obsahem smlouvy nebo se zákonem (opožděné placení peněžitých závazků), není způsobilé nabýt formu obchodní zvyklosti podle § 264 obch. zák. Odchýlil se též od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4862/2008 (uveřejněného v Souboru pod číslem C 8662), v tom ohledu, že nerespektoval jeho závěry vztahující se k obchodním zvyklostem. c) Odvolací soud nerespektoval závěry Nejvy