23 Cdo 3041/2011 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3041/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 1. 2013 Spisová značka:23 Cdo 3041/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.3041.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Dotčené předpisy:§ 107 odst. 3 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 2. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3041/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně F + F s.r.o., se sídlem Brno, Palackého třída 193/64, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 49450751, zastoupené JUDr. Zdeňkem Boučkem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 31, proti žalované ČSAD Brno holding, a.s., se sídlem Brno, Opuštěná 4, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 46347151, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o zaplacení 459 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 252/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. června 2011, č.j. 44 Co 343/2010-133, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. června 2011, č.j. 44 Co 343/2010-133, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 18. května 2010, č.j. 44 C 252/2007-106, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 459 250 Kč s 5% úrokem z prodlení od 18.3.2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně, jako kupující, uzavřel s žalovanou, jako prodávající, dne 20.3.1998 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl pozemek tehdy pod označením jako p. č. 614/6 – ostatní plochy, o výměře 5 985 m2 v k.ú H. H., přičemž vklad práva vlastnického z této smlouvy byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu Brno-město s právními účinky ke dni 1.7.1998. Žalobkyně za předmět kupní smlouvy zaplatila sjednanou kupní cenu. Oba účastníci při uzavírání smlouvy vystupovali jako podnikatelé a prodej se týkal jejich podnikatelské činnosti. Rozhodnutím Pozemkového úřadu Magistrátu města Brna ze dne 9.4.2001, které nabylo právní moci 17.3.2003, bylo v rámci restitučního řízení o vydání nemovitosti v souvislosti s jiným řízením rozhodnuto tak, že vlastníkem pozemku, který byl předmětem kupní smlouvy, se stala třetí osoba. Podle zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že se o této skutečnosti právní předchůdce žalobkyně dozvěděl až 27.7.2005 v souvislosti se záznamovým řízením katastrálního úřadu, jehož výsledkem bylo, že s účinností od 22.6.2005 byla jako vlastnice předmětného pozemku v katastru nemovitostí zapsána třetí osoba. Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť žalobkyní, resp. jejím právním předchůdcem, byla zaplacena kupní cena za předmětný pozemek ve výši požadované žalobou, ale žalovaná nemohla poskytnout protiplnění ve smluveném rozsahu, neboť nemohla uvedený pozemek prodat, jestliže jej k datu prodeje nevlastnila. Soud prvního stupně posoudil vznesenou námitku promlčení podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. jako nedůvodnou. S ohledem na podání žaloby dne 5.2.2007 a vědomost žalobkyně k datu 27.7.72005 o tom, že žalovaná se na její úkor obohatila, považoval soud prvního stupně dvouletou subjektivní promlčecí dobu za zachovanou, stejně jako desetiletou objektivní promlčecí dobu, jestliže cena za převáděné pozemky byla uhrazena 20.3.1998. Soud prvního stupně zároveň uvedl, že pokud by byl vztah z bezdůvodného obohacení posuzován s tím, že mezi účastníky se jednalo při uzavírání kupní smlouvy o vztah obchodní, zůstala by i tak promlčecí doba zachována s ohledem na ustanovení § 391 a 397 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), když počátek promlčecí doby plynul ode dne 17.3.2003, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o vlastnictví předmětného pozemku svědčící třetí osobě. Soud prvního stupně z uvedených důvodů žalobě vyhověl. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. června 2011, č.j. 44 Co 343/2010-133, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze shodných skutkových závěrů jako soud prvního stupně, ale dospěl k odlišnému právnímu závěru při posouzení otázky promlčení. Dovodil, že tato námitka je oprávněná, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud nejprve s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovodil, že s ohledem na obchodně právní vztah mezi účastníky podléhající § 261 odst. 1 obch. zák. je třeba otázku bezdůvodného obohacení a jeho promlčení řešit podle obchodního zákoníku. Odvolací soud aplikoval § 394 odst. 2 obch. zák., podle něhož, u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo, ve spojení s ustanovením § 391 odst. 1 obch. zák., stanovící, že u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo. Na základě aplikace těchto ustanovení dovodil, že právo na zaplacení žalobou požadované částky mohla žalobkyně uplatnit již 21.3.1998, a jelikož čtyřletá promlčecí doba uplynula dne 31.3.2002 a žaloba byla podána až v roce 2007, je uplatněný nárok promlčen. Pokud žalovaná připomínala potřebu aplikace § 107 odst. 3 obč. zák., odvolací soud k tomu uvedl, že obchodní zákoník obsahuje komplexní úpravu promlčení, včetně promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, a pokud právní úprava promlčení v obchodním zákoníku neobsahuje institut „nepřihlédnutí k promlčení“ jako je to v ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., nelze o použití tohoto institutu uvažovat, a to ani podle § 1 odst. 2 obch. zák. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) a rovněž z důvodu podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s námitkou, že odvolací soud nepřezkoumal všechny její výhrady. Dovolatelka má za to, že ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. má obecnou ochrannou povahu už s ohledem na ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák., když obchodní zákoník neobsahuje žádné ustanovení, které by významově odpovídalo ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák. Vyloučení aplikace § 107 odst. 3 obč. zák. za situace, kdy se nárok z titulu bezdůvodného obohacení promlčí, aniž by účastník měl nějakou objektivní možnost zjistit, že mu tento nárok vznikl a mohl jej v promlčecí době uplatnit u soudu, a za situace, kdy druhý účastník musel vědět o restitučním řízení s tím, že může prodávat nemovitost u níž může nastat stav, že bude určena jejím vlastníkem jiná osoba, považuje dovolatelka za nevyvážené právní postavení účastníků, zůstává-li právo jen na straně žalované. V případě, že by bylo namístě vyloučení aplikace ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., které stanoví, že pokud jsou účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat, pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že vynechal přezkum její výhrady, že námitka promlčení vznesená žalovanou je za daných okolností výkonem práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák., či v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání nenamítá. Pokud namítá, že soud se neza