23 Cdo 3078/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3078/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 12. 2022 Spisová značka:23 Cdo 3078/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3078.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada nákladů zdravotní pojišťovně Dotčené předpisy:§ 55 odst. 1 předpisu č. 48/1997 Sb. ve znění do 31.05.2008 § 2 předpisu č. 125/1993 Sb. § 193 odst. 1 písm. c) předpisu č. 65/1965 Sb. ve znění do 31.12.2006 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:13. 3. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3078/2021-89 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně Š. S., sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou se sídlem v Praze, Vodičkova 730/9, o zaplacení 88 491 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 192/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, č. j. 20 Co 185/2021-75, takto: I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, č. j. 20 Co 185/2021-75, se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 001,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. V posuzované věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 88 491 Kč s úrokem z prodlení jako pojistného plnění z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. 2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 22. 2. 2021, č. j. 29 C 192/2020-54, žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení. 3. Městský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 4. Odvolací soud vyšel z těchto skutkových zjištění: a) Dne 31. 12. 2005 v 16:20 došlo při pracovní cestě zaměstnanců žalobkyně převážným zaviněním řidiče k dopravní nehodě vozidla XY, jehož vlastníkem byl V. Š. a provozovatelkou žalobkyně. Při autonehodě byl těžce zraněn spolujezdec K. Š. (dále jen „poškozený“). b) Zdravotní pojišťovna poškozeného vynaložila na nákladech jeho léčení celkem částku 176 980,02 Kč, z níž jí bylo (s přihlédnutím ke spoluzavinění poškozeného) Českou kanceláří pojistitelů (dále též jen „ČKP“ či „Kancelář“) z garančního fondu zaplaceno 88 491 Kč. c) Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 2018, č. j. 12 C 55/2018-114, byla žalobkyni a V. Š. uložena povinnost zaplatit ČKP společně a nerozdílně částku 88 491 Kč z titulu regresního nároku podle § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“). d) Žalobkyně tuto povinnost (včetně náhrady nákladů řízení) splnila dne 1. 2. 2019. e) Dne 11. 10. 2019 vyzvala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce žalovanou k úhradě částky 88 491 Kč. Žalovaná však odmítá částku uhradit. 5. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Argumentoval, že pro odlišnost skutkové i právní situace se ve věci neuplatní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1084/2009 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), přijaté ve sporu, v němž se pozůstalí po zemřelém zaměstnanci domáhali náhrady škody podle zákoníku práce [tj. zákona č. 65/1965, zákoník práce, účinného do 31. 12. 2006 (dále jen „zákoník práce“)], a současně požadovali posoudit uplatněný nárok podle § 427 a násl. občanského zákoníku [tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“ či „obč. zák.“)], což Nejvyšší soud odmítl s odůvodněním, že odpovědnost zaměstnavatele, přicházejícího v úvahu jako jediného odpovědného subjektu, se posoudí výlučně podle zákoníku práce. 6. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně byla odsouzena k plnění předmětné částky Kanceláři z titulu jejího regresního nároku podle § 24 odst. 9 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů (ve skutečnosti bylo rozhodné znění účinné do 31. 3. 2006, poznámka Nejvyššího soudu). Vysvětlil, že tento originární nárok ČKP není nárokem zaměstnance na náhradu škodu na zdraví podle zákoníku práce, za který by žalobkyni příslušelo pojistné plnění podle § 5 odst. 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti organizace za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Žalobkyně v daném případě poškozenému z titulu pracovního úrazu nic nehradila a na tom nemůže nic změnit její snaha „převrátit“ předchozí skutkový děj a závěry soudního rozhodnutí s poukazem na to, že její zaměstnanec neměl právo žádat na škodu, vzniklou mu při předmětné dopravní nehodě, plnění z garančního fondu ČKP. Poškozený zaměstnanec žalobkyně však nepochybně toto právo měl, neboť mu je v důsledku způsobení škody provozem vozidla bez zákonného pojištění odpovědnosti přiznává § 24 odst. 2 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Částku 88 491 Kč z titulu náhrady nákladů léčení ostatně ČKP nehradila poškozenému, ale na podkladě § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“ či „ZVZP“), jeho zdravotní pojišťovně. Z toho je podle odvolacího soudu patrno, že úvahy žalobkyně o „jednotě“ její odpovědnosti za škodu, utrpěnou jejím zaměstnancem při předmětné dopravní nehodě, jsou nepřípadné. Odvolací soud uzavřel, že na plnění žalobkyně na regresní nárok ČKP se pojištění žalobkyně za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání nevztahuje. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, podle obsahu dovolání však jen ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním. 8. Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje v prvé řadě v tom, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešenou, a to „zda zaměstnavatel má právo požadovat z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem po pojišťovně úhradu toho, co sám zaplatil České kanceláři pojistitelů, která totožnou částku předtím vyplatila poškozenému zaměstnanci, resp. jeho zdravotní pojišťovně, na náhradě škody na zdraví, kterou zaměstnanec utrpěl na pracovní cestě při dopravní nehodě, kterou výlučně způsobil zaměstnavatel“. Současně namítá, že odvolací soud se odchýlil od právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1084/2009 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, pod č. C 8258). 9. Z uvedeného judikátu dovolatelka dovozuje, že jediným povinným subjektem vůči poškozenému byla ona coby zaměstnavatel a její odpovědnost za pracovní úraz vylučuje odpovědnost provozovatele vozidla ve smyslu občanského zákoníku. Pokud proto ČKP plnila poškozenému jakékoli částky na náhradě škody na zdraví, včetně zde projednávaných nákladů léčení, činila tak bez právního důvodu a poskytla poškozenému plnění, ke kterému byla ze zákona povinna pouze dovolatelka. Jedná se tedy o plnění dluhu za jiného, nikoli o platbu dle zákona č. 168/1999 Sb. zakládající speciální postih. Jestliže dovolatelka hradila uvedené platby Kanceláři, pak hradila to, co by jinak měla hradit přímo poškozenému, neboť se jedná obsahově o tentýž nárok, a jsou splněny předpoklady pro aplikaci § 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. Pokud odvolací soud dovozuje nesplnění těchto předpokladů z toho, že neplnila přímo, pak se jedná pouze o jiné platební místo totožné náhrady škody. 10. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 11. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje jeho zamítnutí. Poukazuje na to, že nárok ČKP na náhradu za plnění z garančního fondu je postižným nárokem, který nemá povahu náhrady škody, ale je sankcí za to, že k vozidlu nebylo sjednáno povinné pojištění odpovědnosti z jeho provozu. Originární povaha tohoto nároku pak znamená, že nejde o nárok zaměstnance na náhradu škody na zdraví podle zákoníku práce, za který by žalobkyni příslušelo p