23 Cdo 3378/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3378/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 12. 2023 Spisová značka:23 Cdo 3378/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3378.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3378/2023-395 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Bonett Gas Investment, a.s., se sídlem v Praze 8, Karlín, Křižíkova 237/36a, PSČ 186 00, IČO 28253655, zastoupené Mgr. Pavlem Bartoněm, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 1383/22, PSČ 120 00, proti žalované ČSAD Liberec, a.s., se sídlem v Liberci, Liberec VI-Rochlice, České mládeže 594/33, PSČ 460 06, IČO 25045504, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o zaplacení částky 3 752 900,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 23 C 287/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 6. 2023, č. j. 29 Co 318/2022-366, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 3. 2022, č. j. 23 C 287/2021-270, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 278 529 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 8. 2. 2019 do zaplacení, částku 979 329,35 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 14. 2. 2021 do zaplacení a částku 843 712 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 10. 6. 2021 do zaplacení (výrok I). V rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení více, než je uvedeno ve výroku I, žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně jako dodavatel CNG a žalovaná jako odběratel spolu dne 6. 10. 2009 uzavřely smlouvu o dodávkách CNG ve znění dodatku ze dne 31. 8. 2010, v níž se žalobkyně zavázala zajišťovat pro žalovanou dodávky zemního plynu prostřednictvím své plnicí stanice CNG. Účelem smlouvy bylo zajištění plynulého a pružného plnění CNG do autobusů nebo jiných vozidel, jejichž prostřednictvím žalovaná poskytuje přepravní služby, zajištění dlouhodobé perspektivy a dalšího rozvoje využití CNG prostřednictvím postupného zvyšování odběru ze strany žalované a tím i zlepšování návratnosti investice žalobkyně do technologie plnicí stanice CNG a zajištění odpovídající střednědobé návratnosti předchozí investice žalobkyně do vybudování a provozu předmětné plnicí stanice CNG. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou, a to do 31. 12. 2024 s možností prodloužení dohodou o další dva roky. Žalovaná se podle čl. VI odst. 1) a 3) smlouvy zavázala k ročním odběrům za každý rok platnosti smlouvy dle sjednaného harmonogramu tak, že bude odebírat alespoň 90 % sjednaného odběru ročně (dále jen „odběrový závazek“). Kvůli předchozím investicím žalobkyně bylo sjednáno, že žalobkyně pro případ, že žalovaná svůj odběrový závazek poruší neodebráním minimálního sjednaného množství CNG, bude oprávněna doúčtovat ztrátu na prodejní marži, která dle smlouvy bude představovat rozdíl mezi ve smlouvě sjednaným plánovaným odběrem CNG v daném kalendářním roce (uvedená v kg plynu CNG) a skutečným odběrem CNG realizovaným v daném kalendářním roce, přičemž tento rozdíl se vynásobí číslem pět. Žalovaná následně v letech 2016-2020 smlouvu porušila tím, že nedodržela svůj odběrový závazek, a žalobkyně proto uplatnila vůči žalované ztrátu na prodejní marži. Fakturovala žalované dne 7. 1. 2019 částku 1 278 529 Kč, a to fakturou č. 118111265, jako ztrátu na prodejní marži za roky 2016 - 2018. V reakci na vystavení tohoto daňového dokladu žalovaná prostřednictvím obchodního ředitele společnosti Ing. Martina Oumrta e-mailem ze dne 1. 2. 2019 kontaktovala žalobkyni s tím, že dne 15. 1. 2019 tento daňový doklad obdržela a žádá o povolení splátek dlužné částky formou splátkového kalendáře cestou 12 splátek, počínaje únorem 2019. Součástí žádosti byl i dokument označený jako „Uznání závazku a splátkový kalendář,“ který obsahoval kromě již výše uvedeného a konkrétního návrhu splátkového kalendáře také projev vůle žalované, kterým uznala svůj dluh vůči žalobkyni. Tuto dohodu žalobkyně prostřednictvím místopředsedy představenstva Ing. Václava Holovčáka podepsala a odeslala zpět na adresu žalované, čímž záležitost považovala za uzavřenou. Žalovaná však neplnila ani dle jí navrženého splátkového kalendáře. Aby žalobkyně vyloučila argument pro neplnění ze strany žalované, tj. „nesprávnost daňových dokladů“, vyšla žalované vstříc, a vystavila opravné daňové doklady s náležitostmi, které si žalovaná vyžádala, tj. přičetla k nim DPH. Za ztrátu na prodejní marži mezi lety 2016 – 2018 proto vystavila dne 10. 5. 2021 storno daňového dokladu č. 118111625, a to pod číslem 120115170. Následně žalované vystavila opravený daňový doklad za toto období č. 120115171 s datem vystavení 10. 5. 2021 na částku 1 547 020,09 Kč včetně DPH, přičemž datum splatnosti zůstalo nezměněno. Ztrátu na prodejní marži za rok 2019 ve výši 1 020 891,52 Kč včetně DPH pak žalobkyně fakturovala žalované dne 10. 5. 2021 fakturou č. 120115172; za rok 2020 pak ve výši 1 184 988,51 Kč včetně DPH Kč fakturou č. 12011565. Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle příslušných ustanovení právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, neboť předmětná smlouva o dodávkách CNG a její dodatek byly uzavřeny za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také jen „obč. zák.“), a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také jen „obch. zák.“). Soud prvního stupně ujednání článku VI odst. 3 smlouvy posoudil jako ujednání o smluvní pokutě. Následně se zabýval otázkou přiměřenosti smluvní pokuty a dospěl k závěru, že nebyla sjednána v nepřiměřené výši. Poměřoval výši ceny za dodávku CNG a množství skutečně odebraného CNG žalovanou a vycházel z toho, že se výše smluvní pokuty odvíjela od množství skutečně odebraného plynu ku množství, které mělo být odebráno, a na základě toho se její vypočtená výše pohybuje v intervalu 7 % (rok 2016) až 23 % (rok 2020) ceny, kterou by žalobkyně získala, pokud by žalovaná zcela plnila svůj závazek. Taková výše pak dle soudu odpovídá závazku, který strany ve smlouvě zajistily, tj. odebrání sjednaného množství CNG a návratnost investice žalobkyně do vybudování plnicí stanice. Při posouzení, zda listiny přiložené k e-mailu žalované, resp. jejího obchodního ředitele Ing. Martina Oumrta, ze dne 1. 2. 2019 představovaly uznání dluhu, soud vycházel z toho, že pravost ani správnost listin zpochybněna nebyla, a že listiny přiložené k e-mailu formou přílohy (nazvané „žádost o splátkový kalendář“ a „uznání závazku a splátkový kalendář“) byly jednáním v listinné podobě, která byla skenem převedena do podoby elektronické. Původní listina náležitosti podpisu splňuje, neboť je k ní připojen vlastnoruční podpis Ing. Oumrta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na listině označené jako „uznání závazku a splátkový kalendář“ je obsažen uznávací projev žalované, na čemž nic nemění skutečnost, že uznání je formulováno jako dohoda, neboť uznání dluhu je jednostranný právní úkon. Soud proto neshledal nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za rok 2016 a 2017 promlčeným a přiznal žalobkyni ztrátu na prodejní marži tak, jak je uvedeno ve výroku. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 29 Co 318/2022-366, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a věc správně posoudil i po právní stránce. K otázce přiměřenosti smluvní pokuty a její případné moderace odvolací soud shrnul závěry judikatury týkající se § 301 obch. zák. a uvedl, že žalovaná své přesvědčení o nepřiměřenosti smluvní pokuty odvozuje oproti platné právní úpravě a ustálené judikatuře nikoli z poměru výše svého závazku oproti výši smluvní pokuty, významu a hodnoty jí zajišťované povinnosti, ale nepřípustně jen z důvodů, které uváděla ve vztahu k údajnému rozporu smlouvy s dobrými mravy. Podle odvolacího soudu je v dané věci rozhodné, že smluvní pokutou je zajišťována hlavní povinnost žalov