23 Cdo 3515/2014 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3515/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 3. 2016 Spisová značka:23 Cdo 3515/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3515.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odstoupení od smlouvy Leasing Prodlení dlužníka Dotčené předpisy:§ 269 odst. 2 obch. zák. § 663 obč. zák. § 631 obč. zák. § 345 obch. zák. § 344 obch. zák. § 39 obč. zák. § 365 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 6. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3515/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady Ph.D., ve věci žalobkyně GE Money Auto, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, identifikační číslo osoby 60112743, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalované V. D., zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem v Liberci III, Jánská 864/4, o zaplacení částky 31.960 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 23 C 113/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. dubna 2014, č. j. 35 Co 111/2013-356, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 25. dubna 2014, č. j. 35 Co 111/2013-366, ve znění opravného usnesení ze dne 23. června 2014, č. j. 35 Co 111/2013-388, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. dubna 2014, č. j. 35 Co 111/2013-356, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 25. dubna 2014, č. j. 35 Co 111/2013-366, ve znění opravného usnesení ze dne 23. června 2014, č. j. 35 Co 111/2013-388, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 4. ledna 2013, č. j. 23 C 112/2003-287, se v rozsahu, v jakém byla zamítnuta žaloba o 25.980 Kč s příslušenstvím, a v závislých výrocích, zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Liberci rozsudkem, v pořadí třetím, ze dne 4. ledna 2013, č. j. 23 C 112/2003-287, zamítl žalobu na zaplacení 31.960 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku). K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 2. dubna 2014, č. j. 35 Co 111/2013-256, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části žalobu zamítající o 25.980 Kč s příslušenstvím, a změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 5.980 Kč s příslušenstvím (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (druhý výrok) a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (třetí výrok). Odvolací soud v prvé řadě setrval na všech svých závěrech vyslovených v jeho předchozích rozhodnutích v dané věci. Vyšel tedy z toho, že účastníci mezi sebou uzavřeli dne 12. června 1999 platně jako nepojmenovanou smlouvu v režimu tehdy platného zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“) podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. leasingovou smlouvu č. 96010767, na základě které se žalovaná stala leasingovým nájemcem vozidla Rover, jehož leasingovým pronajímatelem byl žalobce. Uvedl, že respektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, že práva a povinnosti z leasingového vztahu nelze poměřovat ustanoveními o nájemní smlouvě. Dle odvolacího soudu v rozporu s názory vyslovenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu není jeho právní názor, že na práva a povinnosti účastníků leasingu v okamžiku převzetí předmětu leasingu je možno aplikovat ustanovení § 679 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) v té části, vztahující se na případy vadného předmětu nájmu při jeho předání pronajímatelem nájemci, pokud na takovou situaci nepamatuje výslovně leasingová smlouva. Dále odvolací soud upozornil, že žalovaná byla v postavení leasingového nájemce – spotřebitele. Ujednání účastníků v čl. IX.7 Všeobecných smluvních podmínek (dále jen „VSP“), jímž se žalovaná „vzdala“ jakéhokoli práva na odstoupení od leasingové smlouvy, považoval za neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor s § 2 odst. 2 obč. zák. garantujícím rovné postavení účastníků ve smluvním vtahu ve spojení s § 1 odst. 2 věta druhá obch. zák. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na předání předmětu leasingu leasingovým pronajímatelem leasingovém nájemci lze aplikovat § 679 odst. 1 obč. zák., tj. že žalovaná měla právo odstoupit od leasingové smlouvy v případě prokázání existence takových skrytých vad předmětu leasingu, které jej činily nezpůsobilým ke smluvenému nebo obvyklému užívání, tedy k jízdě na pozemních komunikacích. Věcně správnými odvolací soud shledal i skutková zjištění soudu prvního stupně o existenci skrytých vad leasovaného vozidla ke dni jeho předání žalované coby leasingovému nájemci dne 12. června 1999. Dále souhlasil s jeho závěrem, že žalovaná dopisem ze dne 1. října 1999 platně od leasingové smlouvy odstoupila podle ustanovení § 679 odst. 1 věta první část první obč. zák. ve spojení s § 344 obch. zák. Uvedl, že odstoupením žalované od leasingové smlouvy se změnila povaha povinností účastníků, a to podle ustanovení § 351 obch. zák. Žalované od 1. prosince 1999 svědčila povinnost vrátit předmět leasingu žalobkyni na označené místo. Bylo prokázáno, že v žalovaných měsících prosinec 1999 a leden 2000 nebylo předmětné vozidlo žalobkyni vráceno. Za této situace má žalobkyně právo podle čl. X. VSP na zaplacení tzv. dodatečných splátek za uvedené měsíci, tj. na 2 x 2.990 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu, v části výroku I., kterým se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje v části zamítající žalobu o 25.980 Kč s příslušenstvím, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka upozorňuje na konstantní judikaturu ohledně posuzování leasingové smlouvy jako smlouvy nepojmenované. Je toho názoru, že na odstoupení žalované od leasingové smlouvy nelze aplikovat ustanovení § 679 odst. 1 obč. zák., neboť leasingová smlouva je smlouvou nepojmenovanou. Dále namítá, že znaleckým posudkem nebylo prokázáno, že se vada na vozidle vyskytovala již v době převzetí předmětu leasingu žalovanou. Žalovaná navrhuje, aby bylo dovolání jako nedůvodné odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení právní otázky, zda je leasingový nájemce oprávněn odstoupit od leasingové smlouvy podle § 679 odst. 1 obč. zák., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak i důvodné, neboť rozhodnutí dovolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že leasingovou smlouvu je nutno posuzovat jako tzv. smlouvu nepojmenovanou (inominátní), a proto se práva a povinnosti účastníků této smlouvy řídí zejména jejími ustanoveními; ve smlouvě je tudíž potřeba dohodnout všechna práva a povinnosti stran. Podstatou finančního leasingu je, že pronajímatel zajistí financování předmětu leasingu tím, že ho opatří a předmět leasingu předá nájemci do užívání. Charakteru finančního leasingu p