23 Cdo 3615/2020 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3615/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 3. 2022 Spisová značka:23 Cdo 3615/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3615.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nemožnost plnění Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 2006 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 5. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3615/2020-265 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně Teplárna České Budějovice, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, České Budějovice 6, Novohradská 398/32, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 60826835, zastoupené Mgr. Vojtěchem Vyhnalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská tř. 464/103, proti žalované STAVOUNION, akciová společnost, se sídlem v Českých Budějovicích, České Budějovice 6, Čechova 164/1, PSČ 370 01, doručovací číslo 371 22, identifikační číslo osoby 00510670, zastoupené JUDr. Pavlínou Mulačovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6, o zaplacení částky 133 080,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 149/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 7. 2020, č. j. 22 Co 517/2020-237, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 179,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta. Odůvodnění: Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 18. 12. 2019, č. j. 16 C 149/2018-205, jímž Okresní soud v Českých Budějovicích uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 133 080,90 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným a nahradit jí náklady řízení ve výši 104 810 Kč (první výrok). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Rozsudek odvolacího soudu v jeho prvním výroku napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené, přičemž předkládá jednak „otázku vzniku nároku na plnění z kupní smlouvy k tepelné energii [obecně ovladatelné a obchodovatelné přírodní síle ve smyslu § 497 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)], zejména zda je nárok na kupní cenu podmíněn skutečným dodáním energie či připojením na distribuční soustavu tepelné energie, to vše pak i se zřetelem na zvláštní cenovou regulaci a podmíněnost plnění existencí zvláštní technické infrastruktury pro dodávky a odběry tepelné energie“ (dále jen jako první otázka), jednak „otázku nemožnosti plnění a zejména tzv. kategorie plnění ekonomicky nerealizovatelného podle § 2006 o. z.“ (dále jen jako druhá otázka). Dovolání žalované proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž bylo rozhodnuto ve věci samé, které může být přípustné jen podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud přípustným neshledal. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním [srov. např. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, zejména body 38 a 53 (dále jen „Stanovisko“)]. S těmito závěry se neslučuje předložení takové otázky, jejímž prostřednictvím dovolatel povolává dovolací soud ke komplexnímu přezkumu, zda žalobou uplatněný nárok vznikl, jako je tomu v případě první otázky. Nadto je třeba dodat, že první otázka trpí částečnou nesrozumitelností, neboť ani z navazující argumentace není zcela zřejmé, čím vším (kterými „podotázkami“) by se měl dovolací soud v rámci jejího řešení zabývat. Dovolatelka v navazující právní polemice zpochybňuje závěry odvolacího soudu v otázkách a) výkladu kupní smlouvy, b) zda předmětná smlouva nemá povahu tzv. neúměrného krácení, c) zda stanovisko Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) závazně řeší prejudiciální otázku a d) zda § 76 odst. 3 písm. d) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), je založen výlučně na principu úhrady ceny za odebranou energii a čl. 8. 4. kupní smlouvy je tedy v rozporu se zákonnou regulací. Argumentuje-li dovolatelka v rámci vymezení dovolacího důvodu ustanovením § 76 odst. 3 písm. d) energetického zákona jako ustanovením, které upravuje „zvláštní zákonnou regulaci“ a z něhož dovozuje, že vztah mezi dodavatelem a odběratelem tepelné energie může být založen výlučně na principu úhrady ceny za odebranou elektrickou energii, pak zřejmě přehlédla právní závěr soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud (mimo jiné) ztotožnil, že toto ustanovení toliko určuje cenu za odebranou energii jako jednu z nezbytných náležitostí smlouvy o dodávce tepelné energie a nevypovídá nic o tom, jakým způsobem má být cena za odebranou elektřinu stanovena. S tímto posouzením dovolatelka nepolemizuje, natož aby ve vztahu k němu vymezila předpoklad přípustnosti dovolání a otevřela je tak dovolacímu přezkumu. Stejně tak nezpochybnila (alespoň ne přímo a způsobem, jenž by vyhověl ustanovením § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř.) závěr zcela zásadního významu pro posouzení sporu, že ujednání o dvousložkové ceně není v rozporu s platnými cenovými předpisy, tedy zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, ani s cenovým rozhodnutím ERÚ č. 2/2013. Prosazuje-li ostatně dovolatelka názor (aniž k němu vymezuje předpoklad přípustnosti dovolání), že ustanovení § 76 odst. 3 písm. d) energetického zákona připouští právě jen ujednání ceny za odebranou tepelnou energii (tedy že sjednání stálého platu jako fixní složky ceny je vyloučeno), pak je její argumentace vnitřně rozporná, jestliže na jiném místě připouští, že sjednání fixní složky je běžnou součástí cenových ujednání v teplárenství a je obecně (tam, kde je odběrné místo napojeno do distribuční soustavy) pochopitelné. Z kontextu dovolání vyplývá, že dovolatelka se prostřednictvím první otázky domáhá, aby dovolací soud provedl výklad smlouvy uzavřené mezi účastníky s jiným výsledkem, než k němuž dospěl odvolací soud, respektive aby jinak posoudil práva a povinnosti z této smlouvy plynoucí. Formulaci otázky totiž předchází výtka, že odvolací soud nesprávně právně posoudil a aplikoval smluvní ujednání o tom, že odběratel bude hradit platby za tepelnou energii bez ohledu na to, zda je energie dodávána a odebírána, resp. bez ohledu na to, zda je vůbec odběrné místo připojeno, a navazuje nesouhlas se zjednodušujícím výkladem ve vztahu k plnění podle kupní smlouvy pro zkoumaný případ, provázený argumentem dobré víry na straně dovolatelky při uzavírání smlouvy, dovozované