23 Cdo 3678/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3678/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2024 Spisová značka:23 Cdo 3678/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3678.2022.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 266 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:8. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3678/2022-691 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně STELPRO s. r. o., se sídlem v Praze 5, Stodůlky, Pod Viaduktem 556/35, identifikační číslo osoby 27082989, zastoupené Mgr. Gabrielou Peňažkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, proti žalované Perucká 26, s. r. o., se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Perucká 2274/26, identifikační číslo osoby 25757628, zastoupené Mgr. Ing. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Duškova 164, o zaplacení částky 598 761,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 59/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022, č. j. 4 Cmo 98/2021-577, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 310 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2021, č. j. 28 Cm 59/2010-543, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 598 761,85 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutím uvedeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovolání. Přípustnost dovolání dle § 237 občanského soudního řádu opírá o to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu: - zda může nastat splatnost zádržného sjednaného ve smlouvě o dílo s podmínkou vzniku nároku na zádržné, pokud bude dílo převzato bez vad a nedodělků, když byla soudem vyslovena existence vad díla, jež jsou vadami skrytými, tudíž vadami, které dílo vykazovalo ke dni převzetí díla (tedy vady přejímkové), a na řešení otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených: - zda v případě, kdy má objednatel právo odstranit vady díla (nikoliv však povinnost), a neučinil tak, má-li či nemá právo na zádržné, resp. při jiném výkladu smlouvy, má-li či nemá nárok na zadržení ceny odpovídající slevě dle § 437 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), - zda a kdo posuzuje výši slevy při jejím uplatnění a jakým způsobem by měla být uplatněna, resp. žalovanou vyčíslena, taková výše dle § 439 odst. 4 ve spojení s § 439 odst. 1 obch. zák. v případě, kdy by se jednalo o způsob úhrady ceny bez konsekvencí na vady, a - zda za situace, kdy slevu žalovaná konkretizuje odkazem na její výpočet v podobě nákladů na opravu, toto znamená, že bez jiného bližšího odůvodnění výše požadované slevy mu ji soud nemá přiznat bez ohledu na prokázané vady díla (tak jak to učinil odvolací soud). Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, a uložil žalobkyni, aby jí nahradila náklady řízení. K dovolání se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje jeho zamítnutí, neboť právní posouzení odvolacího soudu má za správné, a podané dovolání tudíž za nedůvodné. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 [viz čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“]. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dovolání žalované přípustným neshledal. Z obsahu dovolání ve vztahu k první z předložených otázek plyne, že dovolatelka zpochybňuje závěry výkladu smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi v části týkající se tzv. zádržného. Namítá, že nalézací soudy postupovaly v rozporu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které Nejvyšší soud připomněl v kasačním rozhodnutí vydaném v této věci, tj. v rozsudku ze dne 27. 11. 2018, č. j. 32 Cdo 4443/2017-398. Soudy provedly pouze gramatický výklad, kdežto logický a systematický pominuly, a z provedeného dokazování formou výslechu svědků použily pouze ty pasáže, které gramatickému výkladu vyhovovaly. V tom jí však dovolací nemohl přisvědčit. Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně, vázán právním názorem vysloveným ve shora citovaném kasačním rozhodnutí, po poučení účastníků o nutnosti doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy ohledně uzavírání smlouvy o dílo a jejich konkrétního úmyslu při sjednávání platebních podmínek, obsáhle doplnil dokazování k otázce vůle stran při jednání o smlouvě, a to výslechem tehdejších jednatelů účastníků a navržených svědků i předloženými listinami dokumentujícími průběh vyjednávání o obsahu smlouvy (viz body 24 až 34 rozsudku soudu prvního stupně). Následně provedl výklad sporného výrazu při dodržení výkladových pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a pro obchodní závazkové vztahy (o nějž se jedná v souzené věci – srov. § 261 odst. 1 obch. zák.) speciálně též v § 266 obch. zák., a dovozených judikaturou, s důrazem na zjištění skutečné vůle účastníků. Odvolací soud se s jeho skutkovými zjištěními ztotožnil a souhlasil též s výkladem smlouvy, jak jej provedl soud prvního stupně (srov. body 16 a 17 napadeného rozsudku). Úvahám, jimiž byly soudy nižších stupňů při výkladu vedeny, nelze podle názoru dovolacího soudu ničeho vytknout. Založit přípustnost dovolání není způsobilá ani první z otázek, kterou by měl dovolací soud vyřešit jako otázku v jeho rozhodovací praxi dosud neřešenou. V její první části se dovolatelka dotazuje, zda má objednatel právo na zádržné, je-li oprávněn odstranit vady díla, avšak neučinil tak. Takovou otázku ale odvolací soud neřešil ani neměl důvod řešit vzhledem k tomu, že popsaná situace nenastala. Podle dovoláním nezpochybněných skutkových zjištění soudu prvního stupně (pod bodem 40 jeho rozsudku), z nichž vycházel i soud odvolací, „… žalovaný následně přistoupil k odstranění vad na své náklady prostřednictvím třetích osob...“, tzn. že objednatel svého oprávnění vady díla odstranit využil (srov. též body 21 a 22 napadeného rozsudku). Ze stejného důvodu neměl odvolací soud důvod řešit ani druhou část otázky vznesenou dovolatelkou, zda má objednatel „nárok na zadržení ceny odpovídající slevě dle § 437 obch. zák.“ (patrně správně § 439 odst. 4 obch. zák. – poznámka Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zdůrazňuje, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, tj. že řešení dané otázky bylo pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách). Jak je vyloženo shora, tento požadavek žádná z výše uvedených (pod)otázek, předkládaných jako dovolacím soudem dosud neřešené, nesplňuje. Nadto se sluší dodat, že odvolací soud založil nedůvodnost obrany žalované zadržet část ceny podle § 439 odst. 4 obch.