23 Cdo 3894/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3894/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2024 Spisová značka:23 Cdo 3894/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3894.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 4. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1384/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3894/2023-468 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně UNCONIC s. r. o., se sídlem v Praze, Rybná 716/24, identifikační číslo osoby 02081636, zastoupené Mgr. Ing. Jindřichem Hrochem, advokátem se sídlem v Praze, Bohuslava ze Švamberka 1284/12, proti žalované HM Gastro Group s. r. o., se sídlem Praze, Sámova 1574/12, identifikační číslo osoby 29161592, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, o zaplacení částky 5.642.805 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 372/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2023, č. j. 36 Co 155/2023-412, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 37.752 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 8. 2022, č. j. 28 C 372/2018-314, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 5.642.805 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 36 Co 155/2023-412, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se posuzování platnosti uzavřené smlouvy o dílo, kdy dle dovolatelky mezi stranami nebyla platně uzavřena smlouva o dílo, a v dané věci tak měl být zpracován znalecký posudek za účelem určení obvyklé ceny provedených prací. Dovolatelka namítá, že mezi ní a žalobkyní nikdy nedošlo ke sjednání ceny díla ve smyslu ustanovení § 2586 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), ani podle ustanovení § 2622 o. z. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1403/2005, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 02. 2010, sp. zn. 33 Cdo 597/2008. Dle dovolatelky proto soudy nižších stupňů pochybily, jestliže nenechaly provést jako důkaz znalecký posudek s tím, že úkolem ustanoveného znalce mělo být stanovení obvyklé ceny v místě a čase provedených stavebních prací. Dovolatelka dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nevypořádal se všemi odvolacími námitkami. Dovolatelka tvrdí, že výkaz výměr, který byl uveden v nabídce, neodpovídá skutečně provedeným pracím a je zřejmé, že nemohl vzniknout nárok na uhrazení ceny díla dle předběžné kalkulace uvedené ve výše citované nabídce. Dle dovolatelky žalobkyně neprovedla dílo ve sjednaném rozsahu, objemu ani kvalitě. Konečně dovolatelka namítá, že řízení je postiženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud rozhodl věc na jednání dne 12. 10. 2023 v nepřítomnosti právního zástupce dovolatelky, ačkoli tento řádně a včas požádal o odročení předmětného jednání z důvodu zdravotní indispozice. Tím, že odvolací soud nevyhověl návrhu na odročení jednání, zasáhl do ústavně zaručeného práva žalované vyjádřit se ke všem rozhodným skutečnostem, přičemž byla porušena i zásada bezprostřednosti a zásada rovnosti. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhuje také, aby dovolací soud odložil vykonatelnost a právní moc napadeného rozhodnutí do doby, než rozhodne o podaném dovolání. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby je dovolací soud jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatelka předně sporuje závěr soudů nižších stupňů o tom, že mezi stranami byla dne 23. 7. 2018 uzavřena smlouva o dílo ve formě objednávkou akceptované nabídky obsahující podstatné náležitosti smlouvy s tím, že cena díla byla stanovena rozpočtem s výhradou. Namítá, že mezi účastníky nikdy nedošlo ke sjednání ceny díla ve smyslu ustanovení § 2586 odst. 2 o. z. Tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají. Dovolatelka jimi sporuje závěr soudů nižších stupňů o výkladu právního jednání, jež bylo obsahem kontraktačního procesu mezi žalobkyní a dovolatelkou. Interpretaci výkladových pravidel obsažených v § 555 a násl. o. z. poskytl dovolací soud např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ve kterém uvádí, že ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam (srov. důvodovou zprávu a v právní teorii např. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III., § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 578). Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. výše, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet