23 Cdo 4071/2019 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4071/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 6. 2020 Spisová značka:23 Cdo 4071/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4071.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Výklad projevu vůle Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 35 odst. 2 obč. zák. § 266 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 9. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4071/2019-435USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Zdravotnická záchranná služba Ústeckého kraje, příspěvková organizace, se sídlem v Ústí nad Labem, Sociální péče 799/7a, identifikační číslo osoby 00829013, zastoupené JUDr. Otakarem Pazdziorou, advokátem se sídlem v Děčíně, Řetězová 195/2, proti žalované Atelier AP spol. s r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 106/129, identifikační číslo osoby 62242857, zastoupené JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, identifikační číslo osoby 45534306, zastoupeného Mgr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o zaplacení 1.838.176 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C 453/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 7. 2019, č. j. 17 Co 241/2018-409, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Okresní soud v Ústí nad Labem mezitímním rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 15 C 453/2015-355, rozhodl tak, že právní základ žalobou uplatněného nároku je v plném rozsahu opodstatněný s tím, že o jeho výši a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto až v konečném rozsudku. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že jej považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když má za to, že „závěry odvolacího soudu jsou závěry, které závisí jak na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak na řešení otázky, která nebyla dosud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a z části i z toho důvodu, že rozhodnutí závisí i na posouzení právní otázky, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než jak ji vyřešil soud odvolací“. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a to v otázce výkladu dohody uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, v otázce aplikace právní úpravy slibu odškodnění a v otázce vznesené námitky promlčení nároku žalobkyně žalovanou. K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka předně namítá nesprávný právní výklad dohody uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 3. 10. 2011. Tvrdí, že výkladem uvedené dohody - tak jak jej provedl odvolací soud - se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se výkladu dohod o změně závazku (tzv. privativních novací). V souvislosti s touto otázkou tvrdí, že uvedená dohoda byla pouze a jen dohodou o organizačním postupu žalobkyně a žalované po zjištění vzniku škodné události a v žádném případě nebyla dohodou, kterou by žalovaná vůči žalobkyni jakkoliv uznala závazek k náhradě újmy, nebo dohodou, která by nově založila povinnost k náhradě újmy za předmětnou škodnou událost. Namítá, že odvolací soud při výkladu uvedené dohody dotváří její obsah o něco, co v dohodě vůbec uvedeno a obsaženo není. Zevrubně pak s otázkou výkladu dohody uzavřené dne 3. 10. 2011 argumentuje v části VII. jejího dovolání označené jako “Další podpora výše uvedených závěrů dovolatelky“. Podle judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007), platí, že ustanovení § 35 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a § 266 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští. V projednávané věci odvolací soud uvedl, že z dohody ze dne 3. 10. 2011 jasně plyne, že se žalovaná zavázala mj. uhradit náklady na opravu střechy podle opravené projektové dokumentace, kterou zpracuje. Ujednání v dohodě ze dne 3. 10. 2011 (čl. II. odst. 4 dohody), že žalobkyně předá fakturu za provedení opravných stavebních prací žalované k úhradě (případně, požádá-li o to žalovaná, její pojišťovně), nelze vykládat jinak, než jako závazek žalované uhradit opravu střechy. Smysl čl. II. odst. 4 dohody ze dne 3. 10. 2011 je dle od